Julius Zeyer: Fantastické povídky / Z papíru na kornouty

Co jinoch asi patnáctiletý měl jsem horečnou touhu spatřiti - aspoň Cařihrad. Však nedostávalo se mi peněz a ponejprv a naposledy ve svém živobytí dal jsem se svésti k té pošetilosti, že jsem vsadil do malé loterie. Rozumí se samo, že jsem nevyhrál. Zlá sudička moje dopřála mi v náhradu za Cařihrad o něco později spatřiti - Vídeň; bože, jaká to náhrada! Schladila se moje roztoužená přání a Vídeň, která se tenkráte ještě ani nebalila do svého nynějšího pozlátkového roucha, nenáviděl jsem od té doby vší silou své duše. Zašla mi chuť k cestování. Ale před několika lety vzbudila se opět ve mně touha po cizích krajích, a tenkráte byly zase Sierry španělské vidinou, která duši mou mocným kouzlem jímala a mne tajuplně k sobě vábila. Pokusy moje o uskutečnění toho plánu nezdařily se. Seděl jsem tedy mrzut ve svém pokoji, když mne navštívil přítel.
„Jedu domů na návštěvu,“ pravil mi, „a přicházím se tě naposledy optat, chceš-li mne tam doprovodit?“
Byl domovem ve vesnici na úpatí hor krkonošských.
„Ne-li Cařihrad, aspoň Vídeň; ne-li Sierry, aspoň Krkonoše,“ pravil jsem s resignací a jeli jsme.
Zůstali jsme as týden ve vsi a pak jsme se chystali na vycházku do hor. Zlá moje sudička, která mi nezdar všech ideálních plánů do vínku byla vložila, opět škodolibě se usmála: jen že jsme vyšli, začalo se modro nebes kalit, velebné hlavy hor halily se do závojů neproniknutelné mlhy a mokří „jako myši“ dorazili jsme k večeru do Šaclíře, kdež přítel můj měl strýce. Nevím, jak se to děje, ale zpozoroval jsem dávno, že mimo mne skoro každý, kdekoli se jen octne, nějakého „strýce“ nalézá, který mu tak právě vhod přicházívá. Tento strýc byl náhodou člověk nad míru veselý a přívětivý; musili jsme se u něho ubytovat. Byl kupcem. Ztrávili jsme večer dosti příjemně a doufali, že se k ránu vyjasní, ale kýžená pohoda se nedostavila. Když pak dva dni pršet nepřestávalo, bavil jsem se tím, že jsem si do krámu sedl a se díval, jak „strýc“ prodává, neboť v celém domě nebylo knihy, kterou bych si byl mohl dlouhou chvíli ukrátit. Napadlo mi, že bych mohl pomáhat při prodeji, však počínal jsem si velice nemotorně a utržil jsem jen výsměchu.
„Nemohu vás k ničemu potřebovat,“ žertoval kupec, „leda chcete-li stáčet kornouty. Zde máte papír, hleďte, jak se to dělá.“
Pokoušel jsem se marně o zhotovení pravidelného kornoutu, a za svou snahu byl jsem nespravedlivě odměněn - novým posměchem. Nechal jsem tedy práce a začal jsem z dlouhé chvíle číst zažloutlé papíry, které přede mnou ležely. V nich našel jsem malý sešit, který mne ihned obzvláště zajímal. Byl to kus denníku, sepsaného člověkem neznámým, valně již porouchaný, bez počátku a konce a téměř k nepřečtení vyrudlý. Obsah toho denníku podávám zde, jen málo změněný. Ale obávám se, že přijdu čtenáři nevhod s opisem, jako jsem kupci nevhod přišel s nepodařeným kornoutem, neboť vím, že co podávám, není dle vkusu právě panujícího a že forma není umělecká.
„Takovými škváry,“ pravil mi přítel, kterému jsem denník předčítal a kterému jsem se s úmyslem publikace svěřil, „takovými škváry zatemňuje se jen zdravý rozum našeho bodrého lidu.“
„Nemyslím, že by ten spisek měl dosti působivosti k takovému účinku,“ odpověděl jsem, „a otřepaná fráze o „bodrém lidu“ atd. mi neimponuje.“
„A kdo to vůbec bude číst?“ ptal se rozhorleně, „což myslíš, že fysiologie se svými experimenty neodzvonila na vždy „duchům“, což myslíš, že najdou se lidé, kteří by i třeba na hlubokého Swedenborga a vznešenou sv. Terezii jinak hleděli, než na druh zajímavých bláznů?“
„Myslím, že je přece několik lidí, kteří tak nečiní,“ pravil jsem, „a ta tvoje fysiologie, kterou zlehčovati mi ovšem ani nenapadá, nedokázala ostatně v oboru spiritismu ničeho, leč že na pranýř postavila humbug některých podvodníků, kterým bez toho nikdo nevěřil. V podstatě si zůstalo vše stejné; s „duchy“ má fysiologie tak málo co dělat jako biblí s anatomií.“
„Ale podivno, že se ani tobě, který v ně věříš, ani mně ještě nikdy žádný duch nezjevil.“
„Nechodí do kavárny.“
„A ty věříš, že co ten člověk zde napsal, opravdu se stalo?“
„Věřím!“
„Ale mimo tebe neuvěří nikdo.“
„Dost možná, není také víry třeba, čte-li kdo „povídku“. Obávám se jen toho jediného, že se nebude líbit.“
„Nač tedy uveřejňovat?“
Na to jsem odpověděl příteli to, co pravím čtenáři, najdu-li jakého vůbec: - „ah cela est plus fort que moi!“
Obsah rukopisu byl pak tento:
* * *
- - - na cestě do Inšpruku. Hostinec stál na konci vesnice; byl to dům rozsáhlý a pěkně ač zcela jen ze dřeva vystavený. Když jsem do něho vkročil, bylo mi nápadno, že mi nikdo vstříc nepřichází, bylť jsem uvykl srdečné přívětivosti lidu tyrolského. Po obou stranách průjezdu byly dvéře; otevřel jsem ty na pravo a vešel do prostranné síně. Slunce bylo právě zapadlo, a ačkoli se venku ještě nestmívalo, bylo v síni přece již pošmurno, neboť velké, košaté ořechy před domem vrhaly tam okny husté stíny. Uprostřed síně stálo mladé děvče a plakalo, z vedlejšího pokoje bylo slyšet mnoho tlumených hlasů a štkání. Když mne bylo děvče zhlédlo, vkročilo mi ihned vstříc a prosilo za odpuštění, že si mne dosud nikdo nepovšiml.
„Hospodář náš,“ pravilo utírajíc slzy velkou zástěrou, „hospodář náš dnes ráno zemřel. Je zde mnoho sousedů, někteří těší vdovu, a ženy se modlí u mrtvoly.“
Dal jsem svou soustrasť na jevo, a děvče plakalo dále.
„Chcete-li přenocovat, povedu vás do vašeho pokoje,“ pravilo v slzách, a pracujíc ruče zástěrou po tváři dodalo: „a chcete-li večeřet, přinesu vám jídlo do vašeho pokoje.“
Šel jsem za děvčetem. Vedlo mne přes široké schody do prvního patra. Pokoj, který mi otevřelo, byl nízký a nepoměrně dlouhý: zaujímalť zajisté třetinu celého patra. Zdi byly kalno-modrou barvou natřené, nábytek nevkusný z neleštěného dřeva a poněkud již starobylý. Naproti posteli stála velká almara a nad ní visel obraz tak nízko, že se jí rámcem dotýkal a spíše na ní postaven býti se zdál. Celý pokoj jevil stopy zanedbalosti, ba zpustlosti; patrně do něho málo kdy lidská noha vkráčela. Příbytky naše souvisí jaksi s naší bytostí, námi opuštěny zdají se truchliti, sežloutnou, vadnou, prachnivějí jako kytice bez vláhy. A tak bylo i zde, vše pošmurno, neveselo. Ale za to prostírala se před okny půvabná krajina tyrolská se vším kouzlem horské krásy - vysoko strměly tmavými lesy porostlé stráně, na úpatí jich zelenaly se lučiny a sady a malebné domky prohlédaly bujným stromovím. Nebe pak jasné, průhledné a slunečními paprsky jako nasycené, připomínalo mi zlatou půdu středověkých maleb.
Byl jsem příliš schvácen, než abych si byl pokrmu přál, žádal jsem tedy jen vína, toho zrádného tyrolského vína, které na okus lehké, jako oheň žilami k mozku se proudí.
„Nepotřebujete už ničeho?“ ptalo se děvče, když mi bylo víno a svíčku v dřevěném svícnu přineslo.
„Ničeho. Zejtra záhy vstanu a dám se na další cestu. Mohu míti před čtvrtou snídaní?“
„Můžete, pane, třeba ještě dříve. Nebudeme po celou noc spáti. Modlíme se za nebožtíka. Dobrou noc!“
Sedl jsem k oknu, patře, jak světlo denní zvolna shasínalo a noc poznenáhla z tmavého již údolí na lesnaté hory stoupala, jak snoubivši se se stíny pravěkých hvozdů posléz celou krajinu v tajemné své roucho halila, a jak konečně plna velebnosti na nejvyšším horstva vrcholku co vítězka usedla, tak že již nezbýval než jediný světlý pruh nad temenem jejím, poslední to stopa prchajícího boha Hélia.
Nechtěl jsem myšlenkám svým pustit uzdu, věda, že by zaběhly do krajů bolných upomínek a že by pak spánek nezavítal na umdlená má víčka. Odtrhl jsem se tedy násilně od velebného divadla. Rozežhav svíčku prohlížel jsem bezúčelně nezajímavý pro tuto noc útulek. Posvítil jsem si též na obraz nad skříní visící. Byl skoro zcela černý a na první okamžik jsem při nedostatečném osvětlení ani nerozeznal, co vlastně představuje. Ale brzy zmocnil se mne přepodivný pocit. Bylať to podobizna mnicha neznámého mi řádu. Byl oděn v černý plášť zvláštního kroje a pod paždím držel velkou knihu s červenou ořízkou.
Technika té malby byla pochybená, obraz pocházel patrně z dávných věků a byl sem tam pozdější rukou opravován, ale oči a vůbec celý obličej byl mistrovsky proveden. Pronikavé a poněkud šilhavé oči zíraly s takovou živostí a tak výrazně, že diváka téměř zarážely, a úšklebné rty zdály se skorem dýchati. Však nejpodivnější bylo, že se tvář toho mnicha neustále měnila; brzy jakoby se potutelně smál, brzy jak by nepohnutě hleděl. Mnul jsem si v jakémsi udivení oči, ale pak zase smál jsem se sám svému dětinství.
„Podivné účinky plápolajícího světla,“ myslil jsem. „Prohlédnu si při slunečním světle obraz zítra.“ Na to jsem sfoukl svíčku a ulehl na postel.
Noc byla vlažná, nechal jsem tedy okno otevřené a modravé světlo vycházejícího měsíce loudilo se táhlými paprsky do světnice. Bylo úplné ticho, jen z dolejška bylo slyšet jednotvárné, utlumené odříkávání jakési litanie a ustavičné to bzučení mne záhy ukolébalo. Myšlenky moje pozbývaly určitosti, zdálo se mi jen ob čas, že z mlhavých upomínek jasně vystupoval náhle zde strom, pod nímž jsem byl ráno seděl, tam bílý kámen, který na silnici ležel. Poslední vidinou byl starý zámek, který jsem byl odpoledne viděl a o němž mi stařena jedna vypravovala, že „prý tam straší“. S pojmem „strašení“ jsem usnul.
Nevím, jak dlouho jsem asi byl dřímal, když jsem se zbudil s pocitem, že někdo neustále a upřeně na mne se dívá. Usednuv na loži pilně kolem jsem se rozhlížel. Dlouhý ten pokoj prázdnotou svou na mne zíval. Bylo mi nevolno. Tu utkvěly mi oči mimoděk na obraze mnichově proti posteli visícím. Byl osvětlen jasným leskem luny a výraz zvláštní té tváři byl opět změněn. Mnich se zdál tak hluboce dojatým, že oči jeho byly jako slzami zavlhlé.
„Jaká to fantasie?“ pravil jsem nahlas polo mrzutě, polo ospale. „Ale ty oči mne pronásledují. Již mi dejte spát, pane mnichu, dobrou noc!“
„Dobrou noc, Erazime,“ ozval se hlas mnicha na stěně jako šeptem lehkého větru, „ale raději nespi, sedni opět na posteli a daruj mi tuto noc.“ A za chvilku připojil: „Vždyť jsi mlád, což jest ti jediná noc?“
Na to si hluboce vzdychl, vzal velkou knihu svou z podpaždí, položil si ji před sebe na skříň, natahoval ruce jako někdo, jenž mění nepohodlnou svou posici, opřel oba lokty o skříň a díval se z rámce jako oknem do pokoje. Příšerné počínání toho přeludu naplňovalo mne hrůzou, krev mi stydla v žilách - ale mnich se mému strachu tak hlasitě smál, že zděšení moje se posléze ztratilo, mnul jsem si jen oči, nevěda, spím-li anebo bdím-li.
„Bdíš, Erazime, bdíš,“ pravil mnich, mžouraje jako skřítek čtveračivě očima.
„Což jsme krajané?“ tážu se, „že tak dobře po česku rozprávíte?“
„Krajané?“ opakoval mnich a tvář jeho náhle se zasmušila. „Krajané? Ne, či ano. Nerozuměl bys, kdybych ti ihned vysvětliti chtěl. Visel jsem více než dvě stě let v Čechách na rozličných místech, jsme tedy skoro krajané.“
Mnich se hluboce zamyslil, ale nyní propukl jsem já zase v rozpustilý smích.
„Jaké to tlachy!“ volal jsem, „přicházím z Italie, meškal jsem delší čas ve Španělsku a poznal jsem tedy důkladně vaše bratry, pane mnichu, avšak tak nezáživnými bájkami mne dosud nikdo z nich nečastoval. Co mnich, to lhář, ta pravda vždy platila.“
Tu zraky jeho hrozivě zasršely, a rty zachvěly se mu hněvem. Však brzy se zloba jeho zmírnila a smutek se mu rozhostil po tváři. Jal se mluviti klidným hlasem.
„Promiň, že jsem se rozhorlil, soudíš jako pravý syn své doby. Zásluhy naše a práce a utrpení jsou zapomenuty. Ploveš proudem, nekárám tě. Mužů, kteří pevně proti návalu předsudků stáli, kteří po pravdě se pídili a nehleděli na vše mimo sebe pouze hranolem samolibé předpojatosti, mužů takových bylo vždy tak poskrovnu jako vlasů na unavené mé hlavě.“ Přejel si rukou přes vráskovité čelo.
„K čemu dlouhé řeči?“ odtušil jsem poněkud drsně, „mnišství nelze omlouvat, jest ono jedovatý výkvět z jarého štěpu křesťanství.“
„Pak jest květ starší stromu,“ pravil mnich. „Jižtě dávno před tím, než vzešlo světlo nazarenské, najdeš poustevníky vznešené na březích Gangu posvátného i Nilu blahodárného, a pud odvrátiti se od hluku lichého světa potrvá potud, pokud povaze lidské vrozenou zůstane ona idealní touha, kterouž rozehřáta, duše ráda by perutě rozepjala, aby uletěla tam do bezkonečného modra, prahnouc po blahu neobmezeném, jen opojně tušeném. Z touhy té zrodilo se mnišství, velkolepý omyl, který vrcholí v svatém Františku z Assissi, jehož serafinským nazvali. Země ale není bydlištěm andělův a proto vešlo „tělo“ v oprávněnou vzpouru proti „serafinské“ myšlence, která jemu jsoucnosť upírati chtěla, a opět to byli mniši, kteří bojovali v řadě první - mnich Rabelais ohromným smíchem svým zvonil „serafinismu“ umíráčkem a mnich Luther jej vložil na čas do rakve.“
„A kam míříte dlouhou svojí řečí?“
„Nikam, hájím pouze své bývalé bratry. Avšak zanech všeho hádání, věř po lidsku, co se ti zdá. Mysli si ku příkladu, že mluvíš s obrazem na stěně visícím.“
„Odpusťte, jste ve svém právu, málem bych byl zapomněl, že jste obraz,“ odvětil jsem, „ale proč si také tak opravdově počínáte? Než, dovolte, jak jste se dověděl mého jména, říkají mi skutečně Erazím.“
„Na tom není nic divného,“ pravil mnich. „Znám tě od narození. Jsi velmi své matce podoben.“
„Vy jste znal moji matku?“ vzkřikl jsem.
Ale mnich neodpovídal; otevřel knihu před sebou a obracel dlouho listy sem a tam. Oslovil jsem ho ještě několikráte bez výsledku; zdálo se mi, že pořád více a více skutečnosti pozbýval. Znenadání přerušil své mlčení.
„Co’s pravil?“ ptal se. „Promiň, že jsem neodpovídal. Mám hlubokou v hlavě ránu, kterou mi zasadil zuřivý švédský jeden vojín -“
„Mluvte mi o mé matce!“ prosil jsem.
„Oh tvá matka byla anděl!“ odtušil měkkým hlasem. „Celý dům, v němž jsem na půdě zapomenut ležel, vyjasnil se, když se ona s tvým otcem tam přistěhovala. Byla tak dobrá a krásná, že když v zahradě pod keřem seděla, růžová poupata hlavičky k ní skláněla a stromy bohatství svých rosných drahokamů na čisté její čelo sypaly. Jednou mne našla v prachu ležet, donesla mne ihned do své světničky a pověsila nad stolek. V tom pokojíku mé zvadlé srdce zase pookřálo. Vídal jsem ji pracovat, slýchal jsem veselý její zpěv, když vedle tvé kolébky klečívala…“
Cítil jsem, jak mi slzy po tváři kanuly, i nemohl jsem dlouho pohnutím promluvit.
„A byl jste ještě v domě, když štěstí mých rodičů tak náhle se zvrátilo?“ ptal jsem se posléz.
Mnich místo odpovědi obracel opět listy v černé knize.
„Oh dobře máte,“ pravil jsem, „že v biblí své hledáte nějaké místo na mou útěchu, však pochybuji, že se vám podaří zmírniti tu trpkosť bolestnou.“
„Kniha ta není biblí.“
„Co tedy?“
„Kronika. Přečtu ti z ní list. Erazíme, poslyš. Neznáš do podrobna život a neštěstí svých rodičů, dnes se dovíš o všem. Slova, která s tebou promluvím, jsou ta poslední už na věky. Blíží se doba, v které mi již nebude přáno zavítávati v obvod planety, kterou jsem tak vroucně miloval a s kterou prach můj se sloučil. Za nedlouho zničí požár i tento obraz, poslední stopu mé bývalé jsoucnosti, a já, kapka, splynu s mořem nesmírným. Budu v pravdě, až zdánlivě býti přestanu!… Ty pak seď tiše a naslouchej!“
Klesl jsem nazpět na postel, měl jsem pocit, jako bych náhle v sochu se obracel: oči moje se upřely na mnicha a nehýbaje sebou, v jakési ztrnulosti slyšel jsem těžké oddychování vlastních prsou.
Mnich pak jal se klidně čísti toto:
„V jedné z nejtišších a nejodlehlejších ulic hořejšího Nového města pražského, v ulici, která se zelenala jako pažit - tak hustě tam tehdá rostla tráva mezi sporou dlažbou - stál malý, jednopatrový sice, ale nad míru úhledný dům. Lomenice jeho, vysoká a špičatá, plna věžiček, sloupků a výklenků, byla pestře omalovaná a dodávala mu fantastického vzezření, obzvláště na jaře, když z četných rozpuklin řims vykvétaly drobné květiny a stupinkovatá lomenice šveholícím ptactvem takřka poseta bývala. Sousedů neměl ten domek žádných; po obou stranách vybíhaly od něho dlouhé, dosti vysoké zdi, přes kteréž staré krásné stromy všelijakého druhu do tiché ulice hleděly a každého kolem jdoucího vábily, aby přes šedou ohradu se přehoupl a do stinného klínu té věčně šepotající zahrady nahlédl. Jinak se tam dostati lze nebylo, any zeleně natřené dvéře domu, jediný to vchod, stále uzavřeny s tak sebevědomou lhostejností přístup zamezovaly, že se mnohý nad jejich urážlivostí až rozzlobil, a snad by byl leckdo i slova nevole přes rty přepustil, kdyby nebyl nad dveřmi visel obraz panny Marie se zlatými vlasy a přelahodným úsměvem. Při pohledu na ni zmizela všechna zloba. Ke cti té světice zaplála co večer purpurovým světlem skleněná lampa, mající tvar velké hvězdy, a dům slul po celé ulici jménem „u červené hvězdy“. Dle fantastického vzezření a stálé uzavřenosti byl by cizinec snad soudil, že se tam dějí bůh ví jaké tajnosti, však byl by se mýlil: obyvatelé jeho žili po měšťansku, prostě a klidně. Dům náležel zámožné vdově, paní Doliňské.
Byla to žena dokonalá; kdo ji znal, měl ji ve vážnosti a v úctě. Manžel její býval honákem. Když zemřel, měla již odrostlé syny, a těm, vychovaným takřka v obchodě otcově, dařilo se výborně; živnosť vůčihledě rostla a květla. Však byli to také mužové řádní a přičinliví nad míru. Nejstarší, Václav, usadil se v Olomouci, kdež tenkráte velké trhy na dobytek bývaly; prostřední, Josef, pak jezdíval vždy z Prahy, vyplácel v Olomouci bratrem skoupený brav a obstarával jeho další dopravu do Čech. Nejmladší, Karel, navštěvoval ještě školu, když otec zemřel.
Dceru paní Doliňská neměla žádnou, a litovala toho velice, neboť bývala mnoho o samotě a stýskalo se jí často. Ne snad, že by byla zahálela a dlouhou chvíli měla: té paní Doliňská dokonce neznala, ale jemná její duše práhla po společnosti stejně jemné bytosti. Mimo to slábl jí také již zrak a paní Doliňská byla horlivá čtenářka a byla by tedy ráda viděla, kdyby jí někdo za dlouhých večerů byl z dobré knihy předčítal. Měla celou řadu starých spisů, jež byla od svého strýce plátenníka zdědila. Dobrá ta žena, která byla plnou duší a celým srdcem katolické církvi oddána, neměla tušení, že větší čásť těch vzácných knih byla na indexu spisů v Čechách zapovězených, netušila, že strýc plátenník, ten skrytý husita, své tištěné poklady s nebezpečím jmění, ano i života od útlého mládí tajně přes české hranice podloudně přepravoval i přese všechnu přísnou zápověď císařovny královny, která tehdáž byla nařídila, aby vinník takový „ihned právně podržán a criminaliter na potaz vzat byl“, kde pak „na trest mečem proti němu pokračováno bude, ještě s pobráním všeho zboží.“ O všem tom neměla paní Doliňská ani zdání a kochala se nevinně Martina Kabátníka „Cestou z Čech do Jerusaléma“, rozjímala nábožně, čítajíc „Sedmero kázaní Jeronyma Savanaroly z Ferrari“ a obdivovala se naivně knize „o rytíři křesťanském, plavícím se přes bouřlivé světa tohoto moře, k břehu věčného života.“
Mluvil-li zpovědník její o knihách, „které jsou jako žluč drakův z kalicha Babylonského“, nenapadlo jí nikdy ani z daleka, že by se slova dobrého pátera vztahovati mohla také na její poklady…
Synové nepochopovali zálibu její ve čtení, ale ona přece našla někoho, jenž jí s radostí vyhověl; bylť to Jan, výrostek as o dvě léta starší než nejmladší její syn. Jan byl sirotek, kterého nebožtík její muž z pouhé útrpnosti do domu přijal. Jan se měl k světu, byl hlavy bystré a srdce vděčného.
Bratří Doliňští zaměstnávali ho záhy co účetního a písaře a nebyli by zajisté věrnějšího a přičinlivějšího služebníka našli, kdyby kraj světa byli hledali. Ale Jan měl netoliko vtipnou hlavu, ale co o mnoho více váží, i duši jemnou, plnou pravé dobroty: byltě tak útlocitný, že měl téměř povahu ženskou, a paní Doliňská našla u něho ono porozumění, kteréž myslila, že by jen v útlém srdci dívčím hledat musila.
Za onoho času navštívil bůh Prahu těžkou ranou - „za hříchy její“ říkali pokrytci a hlupci - nakažlivá totiž nemoc zuřila děsně, obzvláště mezi chudším lidem a v níže položených částech města. Velké množství lidu umíralo bez pomoci, celé domy stály prázdné, neboť umřelo-li v kterém domě několik lidí, rozutíkali se ostatní před strašlivým hostem a stávalo se mnohdy, že nemocní jen následkem nedostatku péče v opuštěnosti umírali. Sobectví lidské ukazovalo se tu v hnusné nahotě, ale také obětovnosť nejnezištnější a sebezapírání nejšlechetnější skvělo se v plné, vznešené kráse. Paní Doliňská byla z těch, kteří se nechvějí hned strachem o vzácnou osobu svou; viděla, že pomoci jest potřebí a vynasnažila se tedy, seč síly její stačily pomoc tu poskytovati. Chodila celý den po Praze, navštěvovala nemocné, přinášela, co potřeba kázala, radila a těšila všemožně.
Jednoho dne šla po Františku okolo malého domku a slyšela dětský pláč, tak žalostivý a dojemný, že ihned musila vejíti. V celém domku bylo mrtvo a ticho až na ten srdcejímavý hlásek děcka. Paní Doliňská klepala na všechny dvéře, ale nikdo se neozýval; otevřela tedy bez rozmýšlení dvéře světnice, z níž pláč zazníval. Úžasem raněna couvla o krok nazpět: na zemi ležela mrtvola muže, zahalená v starý plášť a na chudobném loži mrtvola ženy - oči v sloup majíc obrácené, a ještě plné hrůzy před strašným stínem smrti. Vedle ní sedělo malé, as tříleté děvčátko v košilce a volalo plačíc neustále: „mámo, maminko!“ Na tváři mrtvé ženy tkvěla ještě bohatá slza. Kdož ví, kdo ji vyronil, zdali umírající matka nebo opuštěný, nevědomý sirotek? Opuštěný? Nikoli, neboť paní Doliňská stála jen chvilku ztrnulá a bez pohnutí na prahu; jakmile ji děcko bylo zhledlo a ruce po ní vztáhlo, již letěla mu vstříc. Děvčátko usmálo se tak bezstarostně a důvěrně, jako by si na klíně matčině s růžemi hrálo. Paní Doliňská zaštkala, až jí srdce usedalo. Dítě se chvilku udiveně dívalo, pak zvedlo ručičky a řeklo: „vzít“.
Paní Doliňská zatlačila matce oči, zulíbala dítě, vzala je do náruče a odnesla domů. Když vešla do světnice, seděl Jan u stolku a psal list, který mu Josef diktoval.
„Co nám to nesete, matičko, pod pláštěm?“ ptal se Josef.
„Sestřičku,“ řekla prostě paní Doliňská, rozevřela plášť a položila spící děcko na postel.
Jan a Josef kvapně přistoupli a probudili dítě hlomozem svých kroků. Krásnějších očiček ještě svět neviděl: bylať jako plna hvězd a hřála jako slunce boží, zářila tím záhadným, udiveným, hlubokým výrazem, který oprávňuje prastarou domněnku matek, že dušičky rozeňátek jejich v spánku do blaženějších a vznešenějších světů zalétají a probuzením teprv opět na zem naši se vracejí.
Paní Doliňská vypravovala udiveným posluchačům, jak byla dítě našla a Jan byl tak dojat, že vedle postele klekl a malou ručičku děcka se slzami v očích celoval.
„S dítětem tím se již nerozloučím,“ řekla paní Doliňská, „pravila jsem vám, že vám nesu sestru a chci dostát svému slovu; budu mu matkou věrnou a svědomitou.“
A dostála svému slibu.
Malá Anežka rostla v domě Doliňských jako polní kvítko, neznajíc než slunko lásky, než vlažný déšť míruplných slov a bezoblačný obzor příkladné ctnosti. Byla děcko tak líbezné a krásné, že motýlkové jí na tvářičky sedali, když v zahradě si byla lehla: měliť za to, že tváře její jsou růže a hvězdná její očka krůpěje skvoucí rosy, a když vyrostla, byla pannou tak sličnou a lepou, že jabloň naschvál zelenými větvičkami na tabule okna klepala, jen aby Anežka se ohlédla, a učinila-li tak, zarděly se bledé květy jabloně samou radostí.
Paní Doliňská, ač zámožná, nechtěla Anežku vychovati co „slečnu“, bylo by se jí to hříšným přepychem zdálo, a Anežka musila se tedy přiučovat všemu, čeho řádný muž na dobré a moudré hospodyni žádá. Avšak paní Doliňská přece jen ráda vídala, zanášela-li se Anežka myšlenkami vyššími, a nebránila jí tedy, když pročítala celou zásobu knih po strýci zděděných. Byl to pravý svátek pro paní Doliňskou, když Anežka v sobotu na večer kancionálu Jana Muzofila se chopila a z něho stříbrojasným hlasem zpívati se jala. Vůbec zdálo se paní Doliňské, že krásnějších písní nikdy nebyla slyšela než ty, které Anežka pěla, a divila se jen, odkud je béře. Však Anežka sama nevěděla, odkud jí přicházely, vždyť to slavík v keři na konci zahrady tlukoucí také nevěděl! Jaký to tedy div, vždyť činíme vše jen jako ve snu a pohnutky našich činů jsou nám tak nejasny, jako naše city. Ale Anežce nebylo větší záhady než to, co pro Jana cítila, pro Jana, toho věrného druha jejího dětství. Čím on jí nebyl! Nerozlučným druhem, bratrem, ano i učitelem, neboť vše, co o světě věděla, prýštilo se ze skrovné studánky jeho vědomostí. Rukou v ruce chodívala s ním po Praze naslouchajíc udiveně jeho vypravování o těch pošmurných palácích, o stinných, tmavých kostelích a tajemných polosesutých domech. S jakým pohnutím slýchávala jej vyprávěti vážné pověsti o slavných knížatech a králích, sladké legendy o světicích a svatých, a nyní - jaká se tu od nějakého času v ní udála změna, nikým nepozorovaná? Vyhýbala se Janovi všemožně, chtěl-li se dotknouti její ruky, vztáhla jí nazpět, chtěl-li se zadívat do jejích očí, sklopila je a odvracela se rychle, hleděl-li pak smutně za ní, vyronila potají hořké slzy, a dělala si výčitky, že byla k němu nelaskavou, a přece zachovala se zase tak při prvním opětném s ním setkání.
„Co to vše znamená?“ ptala se sama sebe. Bláhové dítě! Milovala ho. Milovala, ale slova „láska“ ještě neznala. Mělo se jí brzy rozbřesknouti.
Paní Doliňská zanášela se myšlenkou, učiniti z Anežky svou snachu. Karel, nejmladší její syn, nastoupil na místo staršího Josefa, který se nyní v Praze trvale byl usadil, zůstaviv mladšímu bratrovi časté a někdy nepohodlné jezdění do Olomouce. Bylť Karel veselý hoch, úsměv ze rtů jeho ani na chvilku nemizel a nejmilejší jeho zábavou byl tanec, jemuž také náruživě se oddával. Paní Doliňská čekala, až „zmoudří“. Když bylo Anežce osmnácte as let, umínila si paní Doliňská, že sen svůj o Anežčině sňatku s Karlem v skutečnosť uvede. „Jsemť jako dým před větrem,“ pravila si, „již zde na dlouho nepobudu a ráda bych viděla, kdyby ti lidé již byli svoji.“ A jednoho večera si pravila: „Promluvím s Anežkou.“
Karel byl opět, jako obyčejně, na cestách a Anežka vyšívala mu trepky na překvapení k jmeninám. Právě se radila s Janem, má-li růži, která střed girlandy na trepkách tvořila, modře neb žlutě stínovat, neboť dávat vyšívaným květům barvu přirozenou, považovalo se tenkráte ještě za věc nevkusnou a na takové převrácenosti vůbec nikdo ani nemyslil.
„Těší mne velmi, že tak laskavě na Karla zpomínáš, Anežko,“ pravila paní Doliňská, když byla přistoupila.
„Pozoruji již dávno, že’s mu nakloněna jako nikomu jinému, více než bratrovi. Mámť příčinu se z toho radovati, neboť nejvroucnější přání mé jest, viděti vás oba před oltářem páně. Karel je hoch dobrý a poctivý, po jeho boku ti bude pouť životem sladká.“
Paní Doliňská sice nepozorovala, že by Anežka Karlovi nakloněna byla „jako nikomu jinému“, jak byla pravila, ale domýšlela se toho, poněvadž si toho přála. Čekala dychtivě na odpověď děvčete, ale Anežka ani nehlesla, zbledla jako stěna, modrá a žlutá vlna octla se okamžitě na zemi, ale za to se dělaly Anežce mžitky před očima, neméně žluté a modré, než upuštěná vlna, a zároveň cítila takovou slabosť v nohou, že hledala rukou nějaké podpory. Divnou náhodou dotkla se ruky Janovy, ale ta byla tak chladná, že Anežkou mráz projel a ona se zpamatovala. Hleděla naň: byl klidný a trochu bledý a rty jeho se třásly. Ani on ani ona nepromluvili. A podivně i paní Doliňské se to všeobecné strnutí jaksi doteklo: hleděla chvilku mlčky s jednoho na druhého a pak vyšla tiše z pokoje, majíc hlavu poněkud nachýlenu.
Mezi Janem a Anežkou bylo z nenadání a pojednou jasno: viděli si na vzájem na dno srdce, jako blankytnými vlnami na dno průhledného jezera. Okamžik, který je rozloučiti měl, vyjevil jim vše; nepotřebovali slov, pohledy jim dostačily. Klesla na sedadlo a Jan jí celoval ruku, která ještě spočívala v ruce jeho; oči jeho byly vlhké, zrovna jako tenkráte, když ji byl co děcko poprvé uviděl. Ale jaké zcela jiné city háraly nyní v mužných jeho prsou!
Ona se zpamatovala první, chtěla vymknouti ruku z jeho objetí, on však nepustil ji.
„Jene“, pravila, „je konec všemu!“
Zasmál se trpce.
„Dnes jsem nalezl bohatství netušené a dnes ještě se ho vzdát a bez boje? Ne, ne, tak lacino neprodám blaho svého žití!“
„A povinnosti naše, a naše vděčnosť?“ napomínala ho Anežka. „Jene, Jene, jak můžeš zapomínat?“
„O kéž by té nebylo, Anežko!“ vzkřikl vášnivě, „ale pravda, dluh ten musí zaplacen býti, osud s námi účtuje, a krev našich srdcí snad nestačí ani na úroky!“
„Zlý, zlý a bezbožný!“ volala s pláčem Anežka a vyrvala se z jeho rukou.
V tom se ozvalo hrčení kočáru do domu vjíždějícího a brzy na to rozlehly se kroky na schodišti, - Karel se vracel z cesty. Anežka rychle schovala své vyšívání, Jan klesl do sedadla u okna a Karel s matkou vešli do pokoje. Bylo již šero a Karel nepozoroval ničeho. Vypravoval vesele, jak se byl na cestě bavil, s kým se byl setkal a jaké obchody uzavřel. Anežka se ztratila za chvilku z pokoje a nevrátila se až k večeři, kterou byla připravila, pak rozžehla svíčku v těžkém mosazném svícnu.
Karel byl velmi hladový, jedl a pil s takovou chutí, že ani nepozoroval, kterak ostatní se skoro pokrmu ani nedotýkali. „Ach, ještě něco nového,“ řekl mezi jídlem, „byl bych málem zapomněl. Starý Bechyňský zemřel.“
Starý Bechyňský byl majitelem velké hospody na moravské hranici, Doliňští na svých cestách do Olomouce bývali u něho vždy na noc a libovali si tam velice. Ale měli si také proč libovat, neboť bývalo u Bechyňských vždy živo jako na jarmarce, cestujících lidí sešlo se tam ze všech končin a člověk si tam mohl i ve všem pohodlí odpočinout i dle chuti se pobavit.
„Vdova Bechyňská,“ pokračoval Karel, „chce hospodu pronajmouti, nevěděla byste, matičko, nikoho, kdo by ji najal? Pochodil by výborně, věřte, že by zbohatl za málo let tak, že by hospodu koupit mohl i s polnostmi k ní příslušnými, jest to živnost zrovna jak zlaté doly pro každého, kdo se přičiní.“
Paní Doliňská, která roztržitě po celý večer byla poslouchala, vztýčila pojednou hlavu.
„Snad vím někoho,“ pravila, „a zejtra si o tom promluvíme. Jsi unaven, pojďme spat.“ - Pak šli.
Uplynulo několik neděl. Paní Doliňská se Anežce o sňatku již ani nezmiňovala; byla velmi mlčenliva a zamyšlena. Anežka sedávala u okna a vyšívala trpělivě modré a žluté růže a místo rosou je kropívala slzami. Jana nebylo ani vidět, nebylo-li ho nevyhnutelně potřebí; měl prý náramně mnoho práce, nevycházel ani z pokojíku v přízemí, který sloužil Doliňským za pisárnu a jemu za byt. Ale jednou večer, když byla paní Doliňská sama s Anežkou v pokoji, vešel neočekávaně. Zdál se velice rozčilen, červenal se a bledl v rychlém střídání. Paní Doliňská s podivením na něj hleděla, když k ní přistoupil a když jí začal ruku líbat, utkvělo oko její tázavě na jeho tváři.
„Vzácná paní,“ začal rozpačitě, „učinila jste pro mne více než matka pro dítě vlastní. Odměniti se vám není mi možná, to může jedině bůh, však onť mi svědkem, že s radostí bych každou chvíli za vás položil život svůj.“
„Znám tě, Jene,“ odpověděla paní Doliňská dojata, „ale proč se právě teď o tom zmiňuješ?“
„Protože se obávám, že si ve zlé vykládati snad budete to, co učiniti jsem se odhodlal, že mne z nevděčnosti viniti snad budete, řeknu-li vám, že odsud odejíti musím - ale nezbývá mi nic jiného, musím opustiti požehnaný tento krov, a to brzy a na vždy.“
Od okna se ozval stesk, ale tak slabý, že ho jen ucho Janovo zachytiti dovedlo, a při tom tak dojemný, že se srdce jeho křečovitě stáhlo.
„Ano, máš pravdu, Jene,“ pravila klidně paní Doliňská, „postavení, které zde zajímáš, bylo dosti dobré pro hocha, muži již nestačí, je ti výnosnějšího potřebí.“
„Mohla byste myslit, že mne bídná ziskuchtivosť k podobnému kroku dohání?“ zvolal Jan bolestně uražen.
„Bláhový,“ vpadla mu paní Doliňská do řeči, „vždyť jsem sama na to již myslila. Nepátrám po pohnutce tvého jednání, ale ne dosti na tom, že jsem nahlédla potřebu změny, našla jsem ti již nové působiště. Najala jsem ti hostinec u Bechyňských, bude to základ k tvému jmění. Nebylť nikdy úmysl mého muže udělati z tebe služebníka mých synů; pravila jsem ti, že postavení tvé u nás bylo dosti dobré pro hocha, ale muži že již nestačí.“
Jan naslouchal všecek zaražen.
„Ale musíš se oženit,“ pokračovala paní Doliňská, „bez ženy by’s byl jako bez pravice, a vyhlídla jsem ti již nevěstu, s kterou budeš zajisté šťasten.“
Jan pozdvihl ruku, jako by se něčemu brániti chtěl, a od okna bylo slyšet těžké dýchání.
„Neodporuj,“ usmála se paní Doliňská, „v tom vzdorovati nedovoluji; ostatně ti pravím, že budeš spokojen, neboť nevěsta, s kterou tě obmýšlím, je zde - naše Anežka.“
Tenkráte byl slyšet výkřik dvojí ale jásavý a tak šťastný, že se paní Doliňská blaženě zachvěla a než se nadálá, klečel Jan i Anežka jí u nohou a celovali jí ruce a roucho.
„Pošetilci,“ kárala je dobrá žena, „což mne tak málo znáte, že jste myslili, že libůstka vlastní by mi mohla dražší býti vašeho štěstí? Bohu díky, poznala jsem hned, jak to mezi vámi stojí a žehnám vám od srdce!“
Na nebi rozbřeskly se davem jasné hvězdy a jiskrnýma očima hleděly všechny do tmavého pokoje divíce se, že tak velké blaho do tak malého prostoru se vejde, a venku v zahradě šeptaly si stromy a keře a květiny radostnou novinu o štěstí dvou lidí, a měsíc, ten starý kouzelník, naslouchal jim nepřestávaje ani na okamžik přísti stříbrnou nit svých paprsků do modravého pláště své družky - noci.
Milenci žili nyní jako ve snu a než se toho nadali, vzešlo blahé ráno, kteréž je na věky spojiti mělo. Tichý a klidný, jako jejich srdce, byl ten den slavný, bez hluku, bez okázalosti brali se za ranního šera do kostela. Na prahu domu v zahradě očekávala jich paní Doliňská, aby je doprovodila; když ji byli zahlédli, poklekli, žádajíce za její požehnání.
„Bud1 šťastný, Jene, ty srdce ryzé,“ pravila, „buď šťastna, dcero, ty blaho mého stáří.“ A hlasem tichým a snivým přidala: „Budiž život váš manželský jako cesta učeníků do Emaus putujících, nechť vám tak uplyne jako jim, když rozmlouvali s pánem, a až den váš se nachýlí a vám již se připozdívati bude, pak nechť klidně a šťastně jako oni vejdete do domu stinného s pánem, by s vámi zůstal a vy s ním.“
Položila ruce své na hlavy obou snoubenců a pozvedla zrak svůj k nebesům, z kterých noční stíny byly právě uprchlý a na jejichž klenbě bílé, lehké obláčky právě v zlatý háv se odívaly, aby důstojně pozdravily slunce, širého obzoru vladaře. - - -
Stará hospoda, i na dále „u Bechyňských“ nazývaná, vyjasnila náhle zasmušilou tvář, když se byla mladá hospodyně v jejich zděch ubytovala; již se nekabonila jako dříve na kolemjdoucí, ale usmívala se vesele košatými lipami na silnici. Karel Doliňský nelhal ani nepřepínal, když ji za zlaté doly vyhlašoval, manželům dařilo se opravdu skvěle a na obzoru jich blaha neukazoval se ani mráček - dvě leta jim uplynuly jako den. Tím časem pak přinesl čáp, který na kostelní věži hnízdil, jednou za temné noci krásné co Jesulátko dítě a položil je Anežce do kolébky, jako divnou náhodou přichystané - děťátko bílé a růžové jako z jabloně květ - tak si vypravovala před hospodou mlýnky na rybníce stavící mládež.
Anežka, která dříve nepochopovala, že by mohlo býti štěstí její ještě dokonalejší, poznala nyní, že se jen přec ještě dalo stupňovati; - avšak dosáhnouti bez úrazu a pohromy vrcholu blaženosti, není žádnému smrtelníku souzeno, a s temene hory nevede stezka jinam než do údolí. Anežka nemohla se již zcela po porodu zotaviti; nebyla sice chorá, ale líce její již se nečervenala jako dříve a jakási slabosť se o ni stále pokoušela. Však na tom nebylo ještě dosti. Jan, ačkoliv se v povaze a podstatě nikterak neměnil, nýbrž stále tím ryzým, dokonalým a laskavým mužem zůstával, začínal od onoho času, kdy se byl otcem stal, poněkud příliš lpěti na statku vezdejším. Počítal bez ustání nabyté jmění a přemýšlel neustále, jak by je dále rozmnožil. Zdálo se mu, že by to přece jen docela jinak vypadalo, kdyby najatá hospoda již jeho majetkem byla.
„Je to k vůli Erazímkovi,“ chlácholil ženu, když mu přílišné bažení po statku vyčítala a vyslovil-li jméno milého synáčka, umlkla ihned a sladký úsměv vyjasnil starostlivou tvář její. Však paní Doliňská pravila bez obalu, že se jí to mamonění nelíbí a výmluva na synka nedocházela u ní platnosti; ba tvrdila přímo, že z toho nic dobrého nepojde. Než malé tyto výčitky a hádky byly jen co lehké kotoučky prachu, jež slunce tvář ještě zakaliti nemohou, a neštěstí přikvačilo odjinud z nenadání, bez výstrahy, kvapně a zhoubné jako černá bouře uprostřed dne jasného.
Bylo posvícení. U Bechyňských bylo neobyčejně hlučno, a Jan i Anežka měli plné ruce práce. Anežka byla nucena snésti postýlku synáčkovu do světničky vedle kuchyně, neboť neměla tolik času, aby mohla přes chvíli do hořejšího patra, v němž bydlili, docházet, aby přihlížela, spí-li hošík její a nemá-li čeho potřebí, a z čeládky nemohla také nikoho tam nechat na stráži. Na večer přijel také ještě Karel; byl na cestě do Olomouce a chtěl „u Bechyňských“ přenocovat.
„Prosím tě,“ řekl Jan, když ho byli uvítali, „jdi jen hned nahoru do svého pokoje a ulehni; musíš zejtra časně vstávat a znám tě, že pustíš-li se do tance, tak snadno již nepřestáváš.“
Karel slíbil, že tak učiní, ale za chvilku, když byla zazněla hudba tak lákavá, rozčilující, nemohl přece odolati, musil se aspoň mezi dveře postavit a podívat, jak se jiní vesele točí. Ale na neštěstí stála vedle dveří Bára, zjev to zcela zvláštní. Nikdo nevěděl, kdo to děvče vlastně bylo a od kterých pocházela rodičů. Jednou na jaře ji nalezli, divokrásné děcko, na kraji lesa jako kvítko, jež byla Vesna ztratila z věnce zdobícího její skráně. Říkali, že s nebe spadla jako hvězda; mluvila prý tenkráte řečí, kterou nikdo nerozuměl a měla prý na sobě šaty, jakých před tím nikdo ještě nebyl spatřil. Celá vesnice se sběhla a bohatý jeden soused, který neměl dětí, vzal si ji za svou. Bára byla krása cizorodá. Byla štíhlá jako sosna, pleť její byla temná, oko plálo tajemným ohněm, ruce a nohy měla tak malé, že ji lidé prosili, aby jim je na obdiv ukazovala, a do tmavého vlasu, když jej rozpustila, mohla se zahaliti jako do pláště. Bára nepracovala ničeho, hleděla celý den do slunce a při měsíci dávala se na louce do tance, tak že se jí lidé pověrčivě vyhýbali. Ale její tančení bylo docela jiné než to obyčejné, nepohybovala pouze nohama: celé tělo její bylo při tom oživeno, tanec její byl jako viditelná hudba, Bára byla Terpsichorou v selském oděvu. To polozavřené oko, které pod tmavým stínem hedbávných řas tak divokou radostí svítilo, že se zdálo, jako by jiskry z něho sršely, ta po bachantsku svislá ramena a to do zadu mrštěné tělo - toho všeho bylo přes příliš pro stoicism našeho Karla: než se kdo nadál, točil se již s Bárou v divém reji.
„Karle, jaká to pošetilosť!“ vyčítal mu Jan, když se byl opojený tanečník unaven zastavil.
„Máš pravdu,“ odpověděl Karel tahaje Jana za sebou do šenku, „měl bych si raději lehnout, musím časně na cestu a mimo to mám zde v pasu kolem těla skoro polovici společného našeho jmění v dukátech. Tíží mne to nesmírně při tanci, ale přes to všechno musím ještě jednou s Bárou do kola.“
„S tebou si věru člověk neví rady,“ krčil Jan rameny, „a vymluviti si pošetilosť svou nedáš.“
Karel zatím odepnul pás, a prosil, aby mu ho Jan uschoval.
„Zde v šenku? Co ti napadá!“ namítal Jan, „pojď, povedu tě do tvého pokoje, tam si to ulož sám.“
Ve dveřích potkali starého Josefa; byl to vysloužilý voják, Tyrolák, kterého Jan s hospodou co podomka byl převzal. Josef Steinbrech byl co voják do Čech přišel a uvázl pak „u Bechyňských“, kdež ho k vůli jeho němčině potřebovali; mimo to byl Josef pro svou poctivosť a pracovitosť v celém okolí znám. Srostl jaksi s tím starým domem „u Bechyňských“ a patřil tam jako ty lípy před domem; byli by ho tam pohřešovali jako ten sloup, který ve velké síni celé klenutí držel.
„Josefe,“ velel Jan, „vezměte zavazadla s sebou a odneste je za námi.“
Když přišli do prvního patra ke dveřím, kde hospodář se svou chotí bydlil, zastavili se.
„Uschovám ty peníze raději ve vlastním pokoji,“ řekl Jan, „budou zde bezpečnější.“
Pokoje pro hosty byly totiž ještě dlouhou chodbou od té části domu, kde Jan bydlil, odloučeny a bylo by domácím spíše ušlo, kdyby na konci neosvětlené chodby se byl kdo do pokojů vloudil než zde, kdežto bylo na ty dveře velmi dobře z dola, z otevřené kuchyně vidět.
„Nyní, Josefe, nechte zavazadla zde a spěšte opět dolů,“ rozkazoval Jan mezi tím co pás s dukáty do starodávné skříně ukládal, která měla sice zámek, ale tak zrezavělý, že ji nebylo lze ani uzavříti. Však toho nebylo také potřebí, neboť dveře pokoje byly opatřeny velmi dobrým zámkem a Jan zavřel na dva západy a strčil klíč do kapsy.
Karel tančil jako zběsilý a teprv po půlnoci podařilo se Janovi jej přemluviti, aby konečně ulehl. Doprovodil ho sám k pokoji na konci chodby a když se vracel a kolem vlastního příbytku kráčel, zastavil se na okamžik; vzpomněl si totiž, že zapomněl v pokoji na židli, když byl Karlovy peníze ukládal, svou zelenou čapku. Byl tak na ni zvyklý, že mu ustavičně něco scházelo, neměl-li ji na hlavě a neměl po celý večer čas se pro ni vrátit; skočil tedy rychle do pokoje, vzal čapku a pospíchal zase dolů. Vycházeje z pokoje vrazil z nenadání do někoho na samém prahu, byl to Josef Steinbrech, který právě z pokoje Karlova přicházel, nesa v náručí téhož šaty k cídění.
Oba muži se lekli a oba se zasmáli, když se byli poznali a pak šel každý po své práci. Časně ráno odjel Karel do Olomouce.
Bratr Václav ho již netrpělivě očekával; trh byl neobyčejně živý, Václav byl mnoho nakoupil a Karel přiraziv, odepjal ihned pás, aby potřebné peníze vyplatil. Ale jaké bylo podivení obou bratrů, když v pasu místo dukátů nic než samé krejcary a groše nalezli.
„Toť příliš nevčasný žert,“ rozhorlil se Karel. „Jan chtěje mne nejspíše za lehkomyslnosť mou potrestati, mohl také jiný spůsob a jiný čas k šprýmům si vyhledat!“ A vypravoval Václavovi, jak byl celou noc tančil a kterak Jan, jemuž peníze byl k uschování odevzdal, takové šašky si z něho stropil.
Václav se mrzel velice; rozpaky jeho nebyly malé, neboť bylo mu hotových peněz potřebí a byl tudíž nucen vypůjčiti si je na úroky.
Rozumí se samo sebou, že Karel hned po trhu nazpět kvapil a Janovi zcela bez obalu pověděl, kterak nevčasnosť toho žertu jej i bratra rozmrzela. Jan otevíral oči pravě, že nerozumí, na co Karel naráží; Karel vyložil podrobněji, oč se jedná, ale Jan ještě nechápal. Zkrátka z nedorozumění vzešla mrzutosť, z mrzutosti hádka a z hádky křik. Anežka nevědouc, co se děje, přiběhla a strnula, když byla, co se stalo, uslyšela; netrvalo dlouho a celý dům byl zpraven o události té skoro zázračné a za hodinu sběhla se celá vesnice. Nikdo nevěděl, co si má myslit. Jan tvrdil, že to věc nemožná, že musil být Karel okraden dříve, než „u Bechyňských“ slezl aneb později na cestě; Karel zase dovolával se svědectví kočího, že po celé cestě z Prahy sem a dále k Olomouci z kočáru hrubě ani neslezl, a konečně vložil se do toho rychtář a stál na tom, že se věc musí vyšetřit. Tím dostala se rozepře k úřadu, a přišla komise. Jan přiznal se, že byl pás od Karla přijal, že ho vlastnoručně do skříně vložil, klíč od pokoje že choval po celou noc v kapse a že do onoho pokoje nikdo, ani on sám, nevkročil až v tom okamžiku, kdy odjíždějícímu Karlovi sám zase pás šel odevzdat. Po Janovi vyslýchali celý dům. Když přišla řada na Josefa podomka, vypravoval mezi jiným, že Jana po půlnoci na chodbě potkal, když byl z Karlova pokoje vyšel a šaty jeho k čistění nesl, Jan že právě přicházel z pokoje, v kterém on, Josef, byl sám viděl, že peníze se do skříně ukládaly. Jan nemohl si vzpomenouti, ale podomek mu připomínal, že při tom ve tmě do sebe vrazili, že se byli ulekli, a poznavše se, zasmáli. Nešťastný Jan byl ve svém rozčilení na tu malichernosť docela zapomněl tvrdě, že do pokoje nevstoupil až ráno před odjezdem Karlovým, ale odpor ten v jeho vypravování stal se mu osudným: zdálo se, že naschvál o případu tom byl pomlčel. Komise byla ihned proti němu předpojatá a to tím více, když přece nebylo nikomu jinému, než jemu samému lze vkročiti do onoho pokoje, od něhož klíč v kapse choval, ježto zámek neporušen byl a okna silně zamřížená. Vydán rozkaz, aby odvezli Jana do vyšetřovací vazby. -
Nářek, jaký toho dne pod střechou staré hospody se rozléhal, nebyly stoleté lípy před domem nikdy slyšely; Jan byl obecně milován a vážen, celý dům byl přesvědčen o jeho nevinnosti. Anežka ulehla ten samý den; pak zase povstala, nekvílela, ani nemluvila. Když pak Jana odváděli, padla strnulá jako socha na prahu. Tak klesá tiše kvítko na luhu, když nelítostná ruka žencova je podťala.
„Ona je nevinna, ona o ničem neví!“ byla první slova, jež paní Doliňská pracně ze sebe vypravila, když byla uslyšela o šeredné události, jež „u Bechyňských“ se sběhla. „O, já věděla, že z toho mamonění nic dobrého nepojde! Jene, Jene, proč jsem se tak černého nevděku na tobě musila dočkati?“
Tak žalovala paní Doliňská a kvapila k drahé své schovance. Skoro by ji ani nebyla poznala: líce její byla bledá a svadlá, krásné hvězdné oči její jako vyhaslé. Ošetřovala ji dle síly a možnosti, a Anežka se trochu zotavila; ale přece byl to jen stín její, jenž se nyní ploužil po zahradě. Smrt vtlačila tak hluboce svou pečeť na čisté její čelo, že každý, kdo ji shledl, ihned tušil, že pozemská pouť její dlouhá již nebude. Duše její rozepínala tiše křídla a chystala se k odletu. - -
Ztráta, kterou Doliňští utrpěli, byla nenapravitelná; blahobyt celé rodiny počal klesati. Anežka lomila v němém bolu rukama, paní Doliňská kývala jen smutně hlavou.
„Bůh dal, bůh vzal - budiž jméno jeho velebeno,“ pravila, „nereptám, hospodine, pro ztrátu statku pomíjejícího, ale, Jene, nad tebou truchlím; jen ty kdyby’s nebyl k tomu nástrojem býval!“ - -
„A vy tomu věříte!“ vzkřikla zoufale Anežka a celá bytosť její se zachvěla, „vy tomu věříte! bože, bože, toť má rána poslední!“
Klesla znova na lůžko nemocna. Paní Doliňská koupala obličej její horkými slzami, želíc trpce své neprozřetelnosti. Odvezla Anežku do Prahy, ubytovala ji znova do pokoje, v němž tak šťastné dětství byla trávila. Hleděla ubohá nyní opět ven do zahrady, kde co dítě tak ráda naslouchávala šepotání listů, šumění větru a šveholení ptactva, seděla opět u okna, před nímž stará jabloň stála, ale nic ji nyní už nezajímalo; hleděla smutně do prázdna a tiskla svadlé ruce k srdci ještě svadlejšímu.
Marně ta stará jabloň teď na okno klepala, marně skuhrala smutnou píseň zápasíc s podzimním větrem, Anežka se na ni neohledla, smáčela jen ustavičně líce svého děcka horkými slzami. Čekala co den zprávu o svém muži, čekala co den, že záhadná událosť nějak se vyjasní, čekala co den, že Jan vyjde ze žaláře ospravedlněn, očištěn, nevina jeho že vítězně pronikne chmury podezření a pak že před paní Doliňskou předstoupí a s výčitkou se ji zeptá, jak že ona tomu mohla věřit! Čekala Anežka a dočkala se konečně zprávy o muži; konečně vyšel ze žaláře, ale jak vyšel! Hanba, stud a zoufalosť byly podťaly kořen jeho života, něžné jeho srdce puklo, zemřel ve vyšetřovací vazbě.
Nit, která Anežku k pozemskému životu ještě vázala, přervala se. Když jí byli zprávu o smrti mužově se vší šetrností sdělili, obrátila oči k nebesům.
„Otče, vezmi mne domů!“ pravila tiše a sklonila hlavu na prsa. Paní Doliňské se zdálo, že slyšela cosi jako když se přetrhne struna, ale na harfě nebeské. A podivno, náhle se vrátilo světlo opět do hvězdných její očí a líce ještě jednou se zruměnila. Paní Doliňská začala opět doufat, ač si náhlou tu změnu vysvětliti nedovedla. Ale jednou ráno, právě když slunce v plné nádheře vycházelo, kynula jí Anežka rukou, a když byla paní Doliňská k lůžku „dceřině“ přistoupila, pravila tato: „Již jsem přestála!“
Ukázala na děcko, které tiše spalo, ale nedovolila, aby je zbudili, upřela zrak svůj na malý jeho obličej a umírala tiše v náručí paní Doliňské. Jen jednou ještě obrátila to nevýslovně krásné oko na ni a pravila, „a vy jste tomu věřila?“ - nebyla to výčitka, byl to jen podiv. A více již na tom světě nepromluvila.
Napadal hustý sníh, než Anežku do hrobu uložili; celý hřbitov byl jako k vůli Anežce zahalen do roucha slavnostního. Zasněžené stromy stály kolem jako andělé a poslední paprsky loučícího se slunce zachytily se na pozlaceném kříži jednoduché rakve; zdálo se, jako by ta zář vycházela zevnitř a jakoby těm, kteří se domů vraceli, zvěstovati měla, že ta, kterou uložili, šťastna je tam, kde ji žádné oko již nedostihne!
Tam ji tedy uložili do posvátného lůna matky země, aby rozpadnuvši se v prach, s ní věčně sloučena, na srdci jejím si odpočinula. A paní Doliňská se vrátila do tichého domu.
„Jsem jako lakomec,“ pravila ohlížejíc se po osiřelé jizbě, „nejdražší poklady své zahrabala jsem do černé zemi. Co mi ještě zbývá?“ Ozval se dětský hlásek - syn Anežčin plakal ze snu. Paní Doliňská klekla vedle postýlky a proud horkých slz, prvních po Anežčině smrti kanul jí po tvářích.
„Ano ty’s mi ještě zbyl, nejsem ještě zbytečna! bohu díky!“…
Ale než uplynul rok, vynesli i ji a uložili vedle Anežky pod tentýž rov. Děcko zůstavila bohu, a nebylo zapomenuto, zželel se nad osiřelou hlavinkou, která jako něžné poupě vzhůru se pnula k jeho světlu.
*
„A skvrna, která lpí posud na jméně mých nešťastných rodičů,“ vzkřikl jsem přerušiv mdlobu, která mne jak olovo tísnila - „skvrna ta mne vyhnala ze země otců, jí puzen bloudím světem, hanba mých rodičů a jejich neštěstí odňaly mi klid a blaho žití, jak navrátím drahé památce jejich opět česť ztracenou?“ -
„Než překročíš hranice této země, než zůstavíš nebetyčné její hory za sebou, setkáš se se starým hříšníkem, který je původcem onoho neštěstí; žije posud. Pamatuj na vesnici jménem „Sv. Martin“. Vinník, pro kterého rodičové tvoji tak krutě trpěli, jest onen podomek Josef Steinbrech. Znal starý dům a jeho tajnosti. Pokoj, kde otec tvůj pás s penězi byl uschoval, má okno s mříží staré a umělé práce. Dotknutím péra ukrytého v železných arabeskách otevírá se ta mříž jako dvéře. Josef náhodou objevil to tajemství. Tím oknem vloudil se do bytu a spáchal čin ohavný. Chladnokrevně vybral zlato z pasu, chladnokrevně jej naplnil mincí měděnou, ale když se chtěl zase nepozorovaně oknem vykrásti, pronikl paprsek měsíční oblaka a mimoděk utkvěl zrak jeho na hrozící mé tváři. Zmocnila se ho hrůza, vlasy se mu ježily a zuby jeho cvakaly. Konečně se zmužil a prchl. Nedaleko „Bechyňských“ je divoký úval, černé smrky stojí mu po stráni skalnaté a na dně jeho vzdoruje věkům prastarý modřín; pod stínem vetchých jeho ramen, na omžených balvanech posud tam trčících vylévali zřeci keltičtí při strašných obřadech lidskou krev; posud ještě vyhýbá se pověrčivý lid tomu tajuplnému místu, neboť pod stromem, jehož jehličí, když poledne do něho praží, vypadá, jako by modrým plamenem hořelo, leží prý pochován prokletý čaroděj, a černí havrani, kteří v hejnech na větvích modřínu sedají, jsou prý duše černokněžů, kteří hrob jeho hlídají.
Pod tím modřínem uschoval Josef uzmuté zlato. Srdce jeho zkamenělo lakotou. Viděl bez pohnutí odvádět tvého otce, matku žalem hynout a mlčel, neboť žluté světlo zlata bylo jej okouzlilo naprosto. Jen v noci, když na lůžko ulehl, pronásledoval jej můj zrak a rušil jeho spánek. Zůstal ještě půl léta „u Bechyňských“ u nových pachtýřů, pak ale předstíraje touhu po domově, odešel do Tyrol, a žije zde posud, ve vesnici sv. Martin nazvané.“ - - - - - - - - - -
Tím časem, co mnich takto četl a já celou duší naslouchal, začalo se rozednívat; obrysy stromů vystupovaly vždy určitěji z ranních par a chladný větřík zahrával s jejich vrcholky. Mnich zavřel knihu, vzal ji pod paždí a stal se zcela zase obrazem.
Chtěl jsem promluvit, ale kdosi zaklepal na dvéře a zároveň vnikl první paprsek slunka do pokoje; vyskočil jsem z postele, hodil rychle na sebe šat a otevřel jsem. Děvče přinášelo mi snídaní.
Jedl jsem rychle v zimničném rozčilení. Pak prohlížel jsem opět obraz mnicha na stěně, ale již nepozoroval jsem nic nadobyčejného. Při odchodu zastavil jsem se na prahu a pohledl ještě jednou na obraz; pozdvihl jsem k němu ruce jako na rozloučenou. Děvče se udiveně na mne dívalo, počalo se smáti a já zastyděv se chvátal jsem dolů přes schody.
„Byl to pouhý sen!“ pravil jsem sám k sobě a dal jsem se na cestu. -
Ale jakkoli jsem se snažil, nedovedl jsem přece proud svých myšlenek vpraviti do jiného řečiště; podivný ten sen stále jímal mi duši. Srdce mi krvácelo při zpomínce na nešťastné rodiče. Karel Doliňský, který mne, dokud živ byl, co hocha valně podporoval, byl mi semo tamo příběh „u Bechyňských“ vypravoval a některé podrobnosti z života matky vylíčil, však v takové souvislosti, jako této noci neseznal jsem běh jejího smutného života nikdy; a - což nyní nejpodivnějším mi bylo - jmeno podomka nebyl dříve nikdo přede mnou vyslovil.
„Byl to přece jen obyčejný sen,“ pravila mi střízlivá nyní mysl, „nic než associace ideí. Než jsi dorazil na místo posledního noclehu, byl jsi’s umínil, že budeš psáti denník, a pokud ti znám, životopis svých rodičů; ta živá malba oné podobizny, pošmurnosť pokoje, v němž jsi spal, zpomínka na zámek, „kde prý straší“, učinily to ostatní.“
Ale přese všechno domlouvání zdravého rozumu byl jsem přece přepodivně rozčilen, každé zavanutí větříku zdálo se mi šepotáním tajeného nadzemského hlasu, bublám každého potůčku voláním duchův. Všední ta silnice mne nudila a odpuzovala a než jsem se sám nadál, opustil jsem ji a stoupal úzkou cestou do tmavých lesů horstva. Den byl neobyčejně parný, cesta příkrá a kamenitá, tak že jsem každou chvilku odpočívati musil. K večeru valily se chmury od západu a brzy bloudil jsem pustou tmou, která jen ob čas ustupovala rudému světlu vzdálených blesků. Konečně zahřímal hrom a déšť se spustil proudem, vítr hučel a staré stromy prohýbajíce se stenaly.
Na štěstí poznal jsem při záři neobyčejně silného blesku malou chalupu na úzké pasece. Zaměřil jsem k ní; ale přišed k samému domku, byl jsem sklamán, neboť dvéře byly zavřeny, malá okna silnými okenicemi zabedněna, a všechno mé volání, klepání a tlučení zůstalo bez výsledku! Co dělat? Zpozoroval jsem na zadní části střechy malý otvor na spůsob vikýře, vyšvihl jsem se na plot a podařilo se mi švihnutím druhým dosáhnouti samou střechu. Za okamžik měl jsem slastný pocit, hověti si po přestálých strastech v libě páchnoucím seně. Usnul jsem. Když jsem se za několik asi hodin probudil, bylo venku ještě tma, nepršelo již, ale těžká oblaka visela ještě na obzoru. Pojednou se mi zdálo, že vidím slabé světlo nedaleko sebe, jako z podlahy vycházející. Našel jsem širokou skulinu. Všetečně přiložím oko, abych si bezděčné hostitele své dole v jizbě prohledl. Viděl jsem do dřevěné, dosti prostranné jizby, v níž dlouhá louč rudé světlo kolem rozlévala. Neviděl jsem nikoho, než starého muže. Vlas jeho byl bílý jako mléko, chůze nejistá, ruce jako hnáty kostlivce. Ohlížel se nepokojně po celé jizbě a jeho polo vyhaslé oko mělo cosi příšerného.
Přistoupil k oknům a prohlížel, jsou-li pevně uzavřena, pak zkoušel závoru u dvéří. Pojal mne mráz, zdálo se mi, že se ten člověk chystá k sebevraždě. Najednou zasvítilo oko jeho divou radostí: připlížil se k peci a vytáhl z popele velký měšec. Zdálo se mi, že se vylila žlutá záře do celé jizby, neboť třpytilo se z měšce samé zlato. Stařec vyprázdnil měšec na chudobné u peci lůžko. Cinkání peněz působilo téměř zázračně na podivnou tu bytosť; oko starcovo hořelo mladistvě; nabíral plné hrsti dukátů a sypal si je na hlavu, líbal zlato, kladl tvář svou na ty malé, blýskavé kupy, klekl před třpytavým pokladem a točil se kolem lůžka jako v tanci před oltářem nějaké modly. Vycházeloť z té žluté záře opravdu cosi kouzelného, duši jímajícího, a ze starého, lakotou opojeného muže cosi odporného, ba příšerného a děsného, že mne zjev jeho k odchodu poháněl. Nějak jsem nepochybně zašramotil, neboť stařec pojednou ustrašeně se kolem rozhlížel, házel se zimničním chvatem zlato do měšce a šlápl rychle na čoudící louč. Já pak, seskočiv rychle z půdy, uháněl jsem nocí, puzen nevysvětlitelnou hrůzou, kam mne nohy nesly. Unaven klesl jsem posléz v houšti lesa, a tam očekával jsem svitání. -
Ráno vyšlo slunce, zapudilo poslední stíny bouře, nastal den jasný a teplý. Probrav se z houští seznal jsem, že jsem byl po tmě ve velkém kole po lese běhal, neboť nedaleko mne stál opět ten osamělý domek na pasece, okna a dvéře byly posud pevně uzavřeny a starý lakomec snad dosud se kochal se svým zlatem. Neurazil jsem víc než dvě stě kroků a náhle spouštěla se cesta do širokého údolí, v němž velká vesnice mezi loukami se rozprostírala jako ostrov v zeleném jezeře; od vesnice až k samé stráni, na které jsem nyní stál, byly roztroušené domky. Cítě poněkud hlad spustil jsem se ruče stezkou dolů. Na začátku vesnice potkal jsem muže v kněžském rouše - hleděl mi přímo v tvář.
„Toť nejspíše pan farář,“ myslil jsem, „diví se as, že ho poníženě nepozdravuju, však nedočká se toho.“
Hleděl jsem tak upřeně naň, jak on na mne a usmál jsem se trochu pohrdlivě v zarputilé zášti proti vší autoritě. Muž smekl a pozdravil sám velmi zdvořile, obnažil hlavu bílou jako mléko. Zastyděl jsem se a prosil jsem ho za odpuštění.
„Odkud přicházíte, pane?“ ptal se stařec.
„Z Italie.“
„Z Italie! Toť jste zabočil poněkud od silnice a odpočinete si přece na chvilku? Budete mým hostem? ®il jsem mnoho let v Římě, jak blahé upomínky! Měl jsem jakési tušení, že potkám hosta, vyšel jsem vám tedy vstříc.“
Hlas jeho byl tak příjemný, slova tak srdečná, že jsem pozvání ihned přijal.
Fara nelišila se hrubě od ostatních domků vesnice, ale uvnitř byla ač jednoduše, přece velmi vkusně upravena. Světnice byla jen bílená, ale na zdi viselo několik dobrých kopií znamenitých obrazů, na psacím stole stálo několik váz antického tvaru, římský bronzový kahánek potažený nejušlechtilejší patinou. V pěkně pracované knihovně nalézala se mimo církevní otce v pergamenových vazbách, krásná a vzácná vydání Virgilia, Tassona a Danteho.
Vedle velkých kachlových kamen byla pohodlná pohovka, na kterou jsme si usedli. Bavili jsme se nejvíce rozprávkou o Italii, ale poznenáhla přišli jsme na jiné předměty. Seznal jsem faráře co muže pomilování hodného. Byl jemnocitný a dobrosrdečný a takřka prohřátý plamenem tichého náboženského nadšení, nebyl docela, jak se říká „knězem svobodomyslným“, naopak, byl starověrec, ale víra jeho, prostá všeho fanatismu měla ráz mystické poesie a přece nalezl jsem i při takovéto náladě ducha u něho srdce dětinné, duši až na dno průzračnou. Vážnosť jeho byla mile umírněna láskou k umění a přírodě, z kteréž se prýštila vzletná výmluvnosť; při jeho mladistvém o ideálech horování nám uplynuly mile hodiny. Byli jsme přerušeni vstoupením staré paní, sestry to farářovy, kteráž nás k obědu volala. Usedli jsme do besídky, jež k samému domu přistavěna, jakousi dřevenou loggii tvořila. Od besídky vedlo několik stupňů do zahrady plné pestrých květů a přes zahradu zalétalo oko do ovocného sadu. Hospodyně zářila radostí vidouc, že bez ostychu plné mísy potírám a byla všechna blažena, když jsem jejímu kuchyňskému umění zaslouženou vzdával chválu. Když jsme byli tak v nejlepším, vstoupil z nenadání do besídky hoch. Již první pohled poučil mne, že byl blbý, zjev to v horách zcela obyčejný. Hleděl na nás bezvýznamným pohledem, klátě velkou hlavou tiše s ramene na rameno. Sestra farářova znala ho, podala mu něco pečiva z mísy a ptala se, co žádá. Nerozuměl jsem mu docela, ale farář ihned vstal a oznámil mi, že musí odejít.
„®ijeť zde na konci vsi, nahoře nad strání v osamotnělé chalupě přepodivný člověk,“ odpovídal mi k otázce, kam asi půjde, „jakýsi Josef Steinbrech, stařec skoro stoletý. ®ilť dlouho v cizině a navrátil se, je tomu více než dvacet let. Bůh ví, co svědomí jeho tíží, umírá, umírá, ale umříti nemůže. ®ádá si stále kněze, chce se zpovídat, ale vždy mne zase odesílá od sebe, mlčí zatvrzele a všechna výmluvnosť moje u něho nestačí.“
Při zvuku jmena Josef Steinbrech zarazila se mi krev v žilách, rázem jsem viděl před sebou obraz mnicha, slyšel jsem věštící jeho slova, byl to tedy více než pouhý sen! V hlavě mi zavířilo, a zbledl jsem as úžasně, neboť byl farář velice polekán.
„Jak se jmenuje vaše obec,“ ptal jsem se třesoucím hlasem.
„Sv. Martin,“ odpověděl mi farář, „avšak co jest vám?“
„A člověk ten, ten bídník bydlí nahoře na stráni; této noci jsem ho viděl jak lakotným, ďábelským pohledem hltal poklad, k vůli kterému zničil celou rodinu, a blbá moje hlava nepoznala, že to náš vrah!“ Vyskočil jsem se zaťatými pěstmi.
Farář podiveně na mne hleděl. Cítil jsem, že jsem nalezl muže, kterému jsem mohl se svěřit, vypravoval jsem mu tedy v krátkosti smutný děj života ubohých rodičů svých a svěřil jsem mu sen neb vidění předposlední noci.
„Nepochopuji úplně,“ pravil velice zaujat mým vypravováním, „ale dějí se věci tak přepodivné, že se vybájeným zázrakům podobají. Nevím, na kolik případ tento do okruhu vidění náleží, ale zkoumejte sám, mluvte s tím člověkem, avšak prosím vás, nezapomeňte, že jste snad přece jen snil a nedávejte se zdánlivým souhlasem okolností do krajností zavádět, netýrejte - -“
Nevyslyšel jsem co pravil, pádil jsem jako bleskem k opuštěnému na pasece domku. Josef Steinbrech seděl za domem pod starou hruškou, měl oči zavřené, jakoby spal. Tvář jeho byla bezbarvá a ústa pevně zavřená, jako by se bál, že mimoděk přes rty jeho vyklouzne ono tajemství, kteréž dosud byl zavíral na dně duše. Za ním stál blbý hoch a kýval hlavou; přilítla-li nějaká moucha a sedla-li náhodou na bílý vlas starcův, dal se blbec do hlasitého smíchu a jal se ji odhánět. Přehoupl jsem se přes plot a stál jsem chvilku mlčky před podivným skupením. Konečně jsem promluvil.
„Pozdrav bůh,“ volal jsem po česku, dobře hádaje, že českým zvukem vtrhnu starce toho do víru jeho hříšných upomínek. Vyskočil jako hadem uštknutý.
„Nelekejte se,“ pokračoval jsem německy, „přicházím z Čech, kde jste tak dlouho dlel - doufám, že nezapíráte.“
Zraky jeho se nedůvěřivě vyhýbaly mému pohledu.
„Nač bych zapíral?“ řekl pak hlasem třasavým.
„Však víte dobře, proč byste zapíral. Jste velký hříšník a běda vám, nenapravíte-li, co jste křivého spáchal.“
Nyní na mne zíral zrakem vytřeštěným, ale nepromluvil.
„Jsemť synem oněch lidí nešťastných, které jste uvrhl do hrobu, ale přišel den účtu, země vyvrhuje z lůna svého, co jen s odporem skrývala!“
Viděl jsem dle čerstvé, neokorané hlíny, že byl stařec cosi pod hruškou zakopal, nepochyboval jsem ani na chvilku, že to jsou ony peníze, chopil jsem se rýče u plotu ležícího a začal zem pod hruškou odkopávati. Stařec zařval jako zvíře, vrhl se zoufale na mne a kousl mne do ruky.
„Ty’s vypátral pomocí pekla mé tajemství,“ zařval zuřivě, „a dobýváš se na můj poklad!“
„Tvůj poklad, bídníku?“ volal jsem, střásl starce a odmrštil jsem ho od sebe jako hnusný plaz.
„Bud věčně zatracen, vražedníku mých rodičů, nechť zločin tvůj věčně tě pálí na duši!“
Stařec klesl jako mrtvý na zem, blbec dal se do hrozného chechtání; litoval jsem své přenáhlenosti, nevěda, co dále si počíti. V tom přišel farář do zahrádky.
„Pokazil jste všechno svou prudkostí,“ pravil mi káravě, „zemře-li ten muž, co řekne vaše svědomí, a přispěl jste k vyjasnění záhadného děje? Což je možno napraviti vypravováním příběhu, snu, kterému nikdo snad neuvěří, to, co tento spáchal?“
Pak přistoupil k starci. Za chvilku zase promluvil.
„Nezemřel posud. Jděte na faru a nechte mne s ním o samotě, promluvím s ním dle příkladu svého mistra a ručím vám za lepší výsledek.“
Uposlechl jsem. Asi za dvě hodiny - jak trapné pro mne hodiny! - vrátil se farář. Měl v ruce velký arch papíru, který mi beze slova doručil k přečtení. Slzy mi vyhrkly z očí - bylo to úplné vyznání Josefa Steinbrecha před pěti svědky.
„Nešťastník zemřel před půl hodinou,“ pravil farář. „V tomto okamžiku vykopávají zde podepsaní svědkové uzmuté, pod hruškou zahrabané peníze. Zejtra se můžete vydat na cestu k domovu.“
Rozloučil jsem se druhého dne s farářem jako s nejstarším přítelem. Chvátal jsem do Čech.
Václav Doliňský byl posud živ, vrátil jsem mu peníze, kterých byl po tak dlouhá léta bolestně postrádal. Očistil jsem památku drahých zemřelých a zdálo se mi, že tráva na nízkém rovu jejich veseleji se zazelenala. Uspořádal jsem své záležitosti a dal se opět na cestu do Italie. Šel jsem opět Tyrolskem. Když jsem zavítal do vesnice, kde jsem byl podivný sen měl, nalezl jsem místo starého hostince nový kamenný dům. Před domem jsem děvče potkal, které mne zde bylo před rokem tak smutně uvítalo; nyní se vesele smálo.
„Máme zde svatbu,“ pravilo, „hospodyně naše se vdává. Oplakávala dosti dlouho prvního manžela.“
„A proto přestavila starý dům?“
„Ah, pane, starý dům až do základu shořel, bylo to brzy po smrti nebožtíka. Bože, jaký to byl oheň! Štěstí, že paní naše vzácnější věci měla v přízemku, sice by nebyla ničeho zachránila.“
„Slyšte,“ pravil jsem, „v hořejším pokoji visela podobizna mnicha, kam se ta poděla?“
„Ah, ten obraz patříval mně. Matka ho jednou koupila, myslila, že to svatý František. Když ji z bludu vyvedli, nechtěla již obraz, pověsila jsem jej tedy do onoho pokoje, kamž nikdo nepřicházel. Hospodář to dovolil, nezáleželo mu na tom.“ - „A ten obraz shořel?“
„Jak by ne? Kdo by jej byl zachránil? To shořely ještě vzácnější věci, než ta mazanina. Ale prosím, vstupte. Přejete si jíst?“ - -
Vstoupil a přemítal jsem o - - - - - - - -
Zde končí rukopis.

Julius Zeyer: Fantastické povídky / Opálová miska

Vše, co zde píšu na tento pergamén, vše to jsem viděl sám vlastníma očima a slyšel tak, jak zde píšu, já Miguel de Panoyas z Lissabonu, jenž jsem z vlasti prchl a sem ku břehům malabarským na korábu přistál, kterému Vasco de Gama velel, pýcha Portugalska…
Co se mi na počátku zdálo jeskyní, byla ohromná síň, vytesaná v tvrdou skálu; obrovské sloupy nesly její strop a stěny její byly pokryty řezbami, představujícími bohy s nesčíslnými rameny, s hlavami zvířat, s mystickými květy lotosů v rukou. Síň byla tmavá, vlhká, chladná a otvorem modrala se šírá poušť ve vedru poledním. U prostředního sloupu ležel člověk bez pohnutí a myslil jsem z počátku, že to snad převržená modla žulová, avšak z tmavého jeho obličeje svítily oči jako karbunkule a průvan zatřásl bílým jeho vousem, který mu až na kolena sáhal a prsa jeho zahaloval, podoben lehkému oblaku, který, vystoupivší z lůna lesa, ještě ve větvích tmavé sosny vězí. Držel cosi v ruce, co šerem sluje jako meteor zářilo, a přistoupiv blíže viděl jsem, že to miska vyřezaná z velkého opálu krásy zázračné. S namáháním pozvedl prázdnou misku ke rtům a soudil jsem, že žízní; poklekl jsem tedy vedle vetchého starce a ovlažil prahnoucí jeho rty vodou, která mi ještě byla v nádobě zbyla. Usmál se na mne a podal mi opálovou misku.
„Zde vezmi,“ pravil, „buď mým dědicem.“
A když viděl, že udiveně na něj hledím, přidal:
„Nezdráhej se poklad tento přijmouti, vždyť vidíš přece, že umírám. Na čele tvém a v smutném zraku čtu, že’s nešťasten, budiž tento skvost ti útěchou.“
Neubránil jsem se trpkého úsměvu a hleděl pohrdlivě na opál.
„Zářící ta hračka,“ pravil jsem, „může býti útěchou pro dítě, které nudou pláče, ale nikoli pro srdce, které víry v člověčenstvo pozbylo!“
„Suď sám, až uslyšíš!“ zvolal kmet hlasem velikým a nadšeným, který se v prostoře rozléhal a bohy kolkolem z žulového spánku buditi se zdál. Sebral své síly a povstal se země, vetché jeho ruce držely se sloupu a hlava jeho opírala se o moje rameno. Hleděl zamyšleně ven do žhavého modra nekonečné pouště a hlasem chvějícím se jako vánek vypravoval mi to, co vám zde píšu:
„Ve dnech mladosti přibyl jsem na cestách svých ke dvoru krále Suprabuddhy, který, znaje mého otce, mne laskavě přijal a hostil. Jednou k večeru bloudil jsem šerem květoucích jeho zahrad a ubíraje se houštinou vonných křovin, nad nimiž ztepilé fíkusy se v klenbu pojily, byl jsem nemálo překvapen zvláštním ke mně vnikajícím světlem a jemným zvukem jako malých stříbrných zvonků. Rozhrnul jsem větve a pohled, jenž se nyní zraku mému zjevil, rozhodl nad celým během mého života. Byl jsem se totiž nevědomky k paláci přiblížil, široké schody z nejčistšího bílého mramoru vedly k otevřené síni vzhůru, z které se modrý kouř zapáleného vonného koření vznášel, zlato stěn probleskovalo lehkou touto párou a házelo odlesk svůj na bytosť krásy nevídané. Byla to dcera krále Suprabuddhy. Kráčela pomalu se schodou, drahokamy, jimiž dlouhá její vlečka z hedbávu benarésského posázena byla, zvonily o mramor stupňů, černé, modravé její vlasy byly purpurovými květy propleteny a světlem, které až do houštiny pod fíkusy ke mně bylo pronikalo, byla zář vycházející z nahých nohou jejích a ramen, z božského jejího čela a z očí gazelliných. Leposť dívky té byla tak vznešená, že jí jméno „Božský Přelud“ dali, neb zdálo se, že o dokonalosti tvarů takových jen bozi v zanícení sníti mohou. Dívka nesestoupila do zahrady, zastavila se a pozvedla oči k vycházejícímu měsíci, který se právě nad palmami zahrad chvěl, pak vrátil se její zrak pomalu k zemi a zdálo se mi, že dlouhé ty paprsky, vycházející z pod hedbávných řas, paprsky ty, rovnající se stříbrné oné stopě, jež padající hvězdy v azur noci ryjou, směrem ke mně pod fíkusy mířily, a přemožen výsostí a kouzlem toho pohledu, klesl jsem do vlhké trávy a klonil obličej do prachu. Když jsem opět vzhlédl, byl Božský Přelud zmizel, ale celá zahrada byla jako hvězdnou září naplněna a v duši mé zněla hudba, která mi slzy slasti do očí vlákala. Vstal jsem a přísahal, že žádnou jinou než tuto dívku za ženu nepojmu. Cítil jsem, jak málo hoden jsem takové bytosti byl, ale umínil jsem si, že se jí hodným stanu; předsevzal jsem si, že vlastní duši svou jak vzácný drahokam vybrousím a neotálel jsem ani okamžik. Vydal jsem se ihned na cestu do pouště, kde tenkráte přesvatý jeden mudrc poustevník přebýval a stal jsem se jeho žákem. Zůstal jsem tři leta ve službě, konal jsem s trpělivostí, ba s nadšením vše, cokoli mi uložil, poslouchal jsem u vytržení vznešené jeho učení a cvičil jsem duši svou v cnostech, jimž jsem se u něho obdivoval. Ale konal jsem vše jen k vůli Božskému Přeludu, ne čistá láska k ctnosti opanovala moji duši, ale naděj na převzácnou odměnu, a tak stalo se, že na konci třetího roku, když jsem se s mistrem svým loučil, sobeckosť moje mne uvedla k nejsvrchovanější pošetilosti.
„Mistře můj,“ pravil jsem, „vím, že ani svět bohů, ani svět lidí, ani svět duchů nemá tajemství, které bys nebyl pronikl, vím, že jsi všemohoucím. Pojmu nejkrásnější ženu, která kdy byla zrozena - dej mi dar nesmrtelnosti. Chci věčně požívat a věčně šťasten býti!“
„Pošetilče,“ odpověděl poustevník s čelem zakaboněným, „zasluhoval bys za trest, co si za odměnu žádáš, ale byl by to trest příliš těžký a dám ti pouze naučení.“
Na to položil mi svatý stařec ruce na skráně a celá jeho bytosť se náhle změnila: vlasy jeho zježily se, zrak obrátil se v sloup, zmodralé jeho rty šeptaly mystická, nesrozumitelná slova. Byly to modlitby či kletby? Srdce moje tlouklo úzkostlivé a děkoval jsem bohům, když posvátné jeho šílenství pominulo, když se opět utišil a obvyklý jeho klid se na tváři jeho rozhostil.
„Nebudeš nesmrtelným,“ pravil mi, „ale řadu let svých budeš po tisících počítat.“
Slova jeho naplňovala mne nesmírnou radostí, líbal jsem jeho roucho a děkoval mu horoucně. Usmál se soustrastně a zmizel v stínu sluje, kterou obýval. Já ale spěchal jsem k městu krále Suprabuddhy a nohy moje necítily únavy. Dosáhl jsem cíle daleké své pouti. Ulice hemžily se lidem, odevšad zaznívala hudba a temné, přidušené zvuky bubínků veřejných tanečnic, naplňujíce stále všechna náměstí, připomínaly mi tiché bzučení roje. Čím blíže paláce, tím čilejší byl ruch, a pozoroval jsem, že jmeno Božského Přeludu zaznívalo se rtů všech co hudba nejsladší.
Tázal jsem se konečně, co radosť tato znamená.
„Král Šuddhodana slaví svatbu svou s Božským Přeludem,“ odpověděli mi, „a dnes ještě odvede ji do sídelního svého města Kapilavastu.“
Tato zpráva mne tak zdrtila, že jsem nebyl jediné myšlenky schopen, pouze přání okamžité smrti problesklo mi duší; v tom ale valila se zpomínka na dar poustevníkův jako skála na zoufající moje srdce a vzkřikl jsem tak děsně, že vše ode mne prchalo, domnívali se, že jsem se zbláznil. Umínil jsem si, že se vrátím k svému mistrovi, že na kolenou jej poprosím, aby strašlivý svůj výrok o dlouhé řadě let odčinil, aby mne nevydal mukám tak ukrutným. Ale dříve chtěl jsem ještě jednou Božský Přelud spatřiti. Dovlékl jsem se k paláci, podařilo se mi do zahrad vniknouti a spěchal jsem k onomu místu, kde jsem ji byl poprvé uviděl. Rozhrnul jsem větve, a ejhle, Božský Přelud zjevil se opět zmámenému zraku. Mramorové schody končily na bujné louce plné květin, jasný potok valil se tam stříbrem dlážděným korytem a Božský Přelud odpočíval právě na břehu chladných jeho vod; ležela na tygří koži, třpytící závoje chránily ji proti horkému vzduchu a jedna z jejích dívek nahnula se k šumícímu potoku a podala jí opálovou misku plnou chladné vody. Když byla rty svoje ovlažila, vstala dívka královská, kráčela klidně po schodech vzhůru a zmizela v modravém kouři vonného koření valícího se z zlaté síně. Tak zapadá svaté slunce do vln šumícího moře a nastává smutná noc! Vlékl jsem se po kolenou k místu, kde byla odpočívala, vrhl se do trávy a plakal. Čelo moje zavadilo o cosi tvrdého - byla ta opálová miska, kterou dívka do trávy odhodila, když se byla napila.
Chopil jsem se toho předmětu, uschoval drahou tu památku do řas svého roucha a prchal jsem z města jako zločinec. Dosáhl jsem opět pouště a klesl na tvář před mistrem svým a prosil jsem se slzami, aby nesnesitelné břímě dlouhého života s beder mých milosrdně odňal.
„To nelze již,“ odpověděl s povzdechem a mrákota, která mne pojala, povalila mne do písku pouště jako mrtvou věc.
Co zbývalo mi nyní činiti? Palčivý nepokoj poháněl mne od místa k místu, spánek prchal mi s víček a zoufaje pod tíží hrozného vědomí, že život můj téměř bez konce potrvá, bloudil jsem světem jako štvaná zvěř. Chodil jsem bez cíle, kam mne nohy nesly, a vyhýbal se toliko lidským příbytkům. Jednou ale, bylo tomu asi rok od svatby Božského Přeludu, přišel jsem k velikému městu a zmocnila se mne pojednou touha zavítati mezi lidi. Vešel jsem vysokou branou a divil se nemálo tichu a pošmurnosti, panující na ulicích. Náměstí a bazáry byly prázdné, kolem chrámu viděl jsem skupení veřejných tanečnic, byly pohrouženy v smutek, nyjící jejich zraky byly plny slz a na prahu domů seděly ženy s rozpuštěnými vlasy a plakaly. Přistoupil jsem k jedné z nich. „Co děje se zde,“ tážu se, „a proč tak truchlíte?“ Dala mi tuto odpovědi: „Královna naše, procházejíc se za městem ve své zahradě, Lumbini nazvané, byla překvapena bolestmi a klesnuvši pod sandálový strom, porodila syna, krásného jak hvězda večerní. Běda nám, zaplatila slasť svou mateřskou vlastním životem. Zemřela sedmého dne. Není více Božského Přeludu, syn její Siddhartha jest sirotkem a celé království Kapilavasta pláče s jejím manželem nad touto krutou ztrátou!“
Podruhé zarazila se krev v mých žilách, cítil jsem opět ono ztrnutí, které mne bylo tehdy v kámen obrátilo, když Božský Přelud svatbu slavila. Beze slova, až k smrti smuten, vyšel jsem z města, ale nebloudil jsem již světem, vystavěl jsem si chatu z bambusů nedaleko přerozkošné zahrady Lumbini, kde Božský Přelud druhdy přebýval a kde nyní syn její vyrůstal. Viděti ob čas malého Siddharthu, nalézati v tváři jeho drahou její podobu, bylo mi jedinou útěchou a jedinou radostí. Ale čím více Siddhartha rostl, tím více vyhledala zpomínka na jeho matku z mé paměti, neb zaujímalo podivné dítě tím plněji celou moji mysl. Nebyl jako jiné děti bývají, holubicí jeho zrak měl překvapující hloubku, bylo od nejútlejšího jeho mládí viděti, že o čemsi vznešeném rozjímal a hloubal; nehrával si s ostatními dětmi a učitelové jeho vyznali za krátko, že nevědí, čemu by jej učili; překonal je záhy ve všech vědách. Mluvíval jsem někdy s ním, potkal-li jsem jej v stínu palem v zahradě Lumbini, a věru moudrosť jeho byla ryzejší, slova jeho vzletnější než učení mudrce poustevníka, u kterého jsem byl druhdy v poušti dlel.
Jednoho dne ztratil se mladík a dvůr i město byly pobouřeny, když všechno hledání marným zůstalo. Konečně nalezli jej v hlubokém lese, seděl u potoku v stínu ohromného džambu, pohroužen do nejhlubšího rozjímání, nepozoroval ani, že se ho úzkostlivě na všelicos vyptávali, zraky jeho zářily posvátným nadšením a rty jeho, z kterých vycházely paprsky, šeptaly cosi o velkém povolání, kteréž zde v lese duši jeho se bylo zjevilo. Král, nanejvýš znepokojen zvláštností svého syna, vzal Siddharthu s sebou do města, vystavěl mu krásný palác a usnesl se, že ho přes útlé jeho mládí ožení. Krásná Gopa, kterou král pro svého syna vyhlídl, byla manžela svého hodna. Snivé její oko zazářilo pýchou, když po boku jeho kráčela a od okamžiku, kde mu náležela, odložila závoj a nezakryla tvář svou ani před svými příbuznými, ani před obyvately paláce. „Démant září ještě více na hrotu praporu,“ odpověděla na domluvu svých příbuzných. „®eny, jež ovládají myšlenky své a opanují smysly své, ženy, jež milujíce své manžely, na jiného nemyslí, mohou se vždy bez závoje objeviti, jako luna a slunce.“
Byl jsem šťasten, vida štěstí milovaného Siddharthy a byl jsem přesvědčen, že uprostřed svého blaha as na to zapomene, co tak tajuplně svým povoláním nazýval a co mne neurčitým strachem o jeho poklid naplňovalo. Abych se mu těsněji přiblížil, ustanovil jsem se na tom, že do jeho služby vstoupím. Krásná Gopa překvapila svého manžela přeuměle vystavěným vozem z nejjemnější kosti slonové a z nejryzejšího zlata. Poprosil jsem Siddharthu, bych sněhobílé koně, kteří skvostný ten povoz táhli, říditi směl. On vyhověl mému přání a tak stal jsem se jeho vozkou.
Vida kraleviče nyní častěji, pozoroval jsem brzy, že ho ani vnady mladé jeho ženy, ani nádhera a radovánky královského dvoru nebyly od hlubokého jeho rozjímání odvrátily a brzy poznal jsem směr jeho myšlenek zřejměji.
Kázal mi jednoho dne, abych jej odvezl do zahrady Lumbini, kamž jej upomínka na matku a na vlastní dětství táhla. Na silnici seděl stařec, vetchý věkem. Kralevič položil mi ruku na rameno a pravil s důrazem: „Viz toho muže, umírajícího slabostí. Jest stav jeho zvláštností dědičnou v jeho rodině neb následek zákona, kterému veškeré stvoření podléhá?“
„Pane,“ odpověděl jsem, „jest to stáří, co toho muže tíží, a víš, že to není zvláštností snad jedné jen rodiny, ale že veškeré stvoření mu podrobeno.“
„Oh tvore ubohý, jenž se mladostí pyšníš, která tě opojuje, ty nevidíš stáří, které na tě číhá!“ zvolal Siddhartha bolestně a kázal mi, abych k městu obrátil. Nedlouho na to vyjeli jsme opět z města a ejhle, na cestě seděl nemocný, kterému horečka děsně ze zapadlých zraků zářila. Siddhartha tázal se mne opět tak jako tehdá, když starce uviděl a na tutéž odpověď z mé strany zvolal:
„O zdraví, ty jsi jako sen, z kterého se člověk za krátký čas k nesnesitelné skutečnosti probudí. Když moudrý člověk poznal, čím že jsi, jak může na dále myslit na radovánky a veselosť?“
Kázal mi opět obrátiti a nejel dále za město. Dva dni později vyjeli jsme po třetí z města, a tenkráte potkali jsme zástup naříkajících lidí, kteří mrtvého na márách nesli. Tu zvolal kralevič: „Běda mladosti, kterou zničí stáří, běda zdravosti, kterou zničí nemoce, a běda životu, na který číhá smrť! Kéž by možné bylo zvítěziti nad starostí, nad nemocí a nad smrtí!“
Pak vzal mne za rameno, vznešený jeho zrak plál nadšením a velkým, chvějícím se hlasem velel mi! „Obrať k městu, chci přemýšleti o spáse!“
Od onoho dne byl rozhodnut, myšlenka státi se spasitelem lidstva, vynajíti zákon pravý, neposkvrněný, dle kterého by člověčenstvo došlo nejsvrchovanějšího blaha, vytryskla jasně a čistě z božské jeho duše, jako křišťálový proud z lůna svaté země. Nezůstalo dlouho tajemstvím co kralevič zamýšlí, marně tekl proud výmluvnosti z úst krále, jeho otce, marně blýštila se tichá slza v oku lepé Gopy, nezaslepila ho ani nevídaná nádhera tří nových paláců, které mu král pro jaro, pro léto a pro zimu vystavěl, odřekl se krásné ženy, odřekl se štěstí lásky a nádhera, vláda a bohatství vynutily jen úsměv jeho vznešeným ústům. Vyšel z města do pouště, aby tam přemýšlel, sám a chud, o spasení lidstva. Bylo to v noci, když uprchl z paláce, který sám otec jeho a celé příbuzenstvo hlídali; chtěli jej násilně zadržeti, když ho přemluviti nemohli. Ale přemoženi dlouhým bděním, byli usnuli a já vyvedl jsem na rozkaz kralevičův krásného jeho koně Kantaku, na kterém z města vyjel. Doprovodil jsem jej daleko až k pahorku, odkud ještě naposled spící město vidět mohl. Tam sňal perlovou svou čelenku, uřízl mečem dlouhé svoje vlasy a slezl s koně. Obrátil se k městu, nad kterým právě hvězda vycházela, jež při narození jeho byla svítila. Rozlévala nyní stříbrný svůj lesk po tmavém obzoru a věž paláce, kde lepá Gopa snad právě muže svého oplakávala, vystupovala určitě ze stínu noci, ozářena hvězdou. Tu vzdychl Siddhartha z hluboka, ale brzy opanoval své city a rozevřel náruč proti městu. „Nevrátím se dříve,“ zašeptal, „než jsem vrchole vědění dosáhl, než se stanu Buddhou, Vědoucím.“
Po těchto slovech zmizel v noci a já zůstal jsem sám, v obdiv pohroužen. Palčivá bolesť v prsou mých, která mne od smrti Božského Přeludu byla stále trýznila, shasla nyní docela, břímě mého života stalo se lehčí; odříkání a bezmezná obětavosť toho mladíka povznášela mne z prachu, v který mne někdejší moje sobeckosť byla uvrhla, zapomínal jsem na vlastní osobu, a zdálo se mi, že za vůdcovstvím toho muže z tmavého údolí na slunnou horu vystupuju… Odhodil jsem perlový diadém, který mi Siddhartha byl daroval, dal jsem koni jeho volnosť a s nadšeně tlukoucím srdcem nastoupil jsem cestu do pouště. Klidně žil jsem tam nyní v službě poustevníka mudrce a proud času valil se přes hlavu mou, aniž bych dny, měsíce a léta byl počítal. Mezi tím konal Siddhartha, kterého nyní pod jménem Buddhy svět slaví, svou pouť k svrchovanému vědění. Nebudu ti vypravovat, co Buddha snášel, než nalezl cestu k spasení, k Nirvaně, nebudu ti vypravovat, jak světem co žebrák bloudil, jak tělo svoje mučil, jak zápasil s démony, kteří jej svádět chtěli, jak údy svoje, zvyklé zlatohavu, v odhozený příkrov halil a bez přístřeší v prachu spával, nebudu ti vypravovati, jak nevděk a odpor oněch snášel, kterým ze soustrasti světlo přinášel, celý svět hlásá nyní činy jeho, ale povím ti, jak jsem jej naposledy spatřil. Seděl jsem jednou před vchodem sluje, v které poustevník, můj mistr, přebýval a zpomínal jsem právě na Siddharthu. V tom ucítil jsem ruku na své hlavě a vzhlédnuv, spatřil jsem mistra svého před sebou.
„Vstaň a jdi,“ pravil mistr a ukázal mi rukou, kterým směrem kroky svoje řídit mám. Učinil jsem, jak mi kázal. Šel jsem dvacet dní a když jsem po uplynutí toho času při úsvitě pod chvějící se klenbu starého háje vešel, spatřil jsem kmeta, jehož tvář jak slunce zářila, jehož oči jako hvězdy svítily. Ohromná pippala rozprostírala větve svoje nad ním a zpěv ptáků, hnízdících v její koruně, plynul sladce do ranního šera. Poznal jsem zářící ten obličej, vzkřikl jsem radostí, vida Buddhu před sebou. Osmdesát let bylo od onoho dne uplynulo, kdy jej matka jeho v zahradě Lumbini byla porodila. Přistoupil jsem blíže k němu, otevřel náruč a chtěl jsem právě promluviti, když ústa moje podivením oněměla: bílé vlasy Buddhovy se zachvěly jak tráva, když ji větřík zčeří, a ejhle, z čela vznešeného muže vykvetl lotus modrý jako nebe a krůpěj rosy zastkvěla se v jeho kalichu jak démant. Buddha sklonil hlavu a vešel v říš Nirvany. Mrtvé jeho tělo padlo k zemi a vycházející slunce polilo je purpurem. Krůpěj rosy linula se s lotosu a byla by do mechu zapadla, kdybych ji nebyl zachytil clo opálové misky, z kteréž se někdy matka Buddhy byla napila… Nečekal jsem na slavný pohřeb velikého trpitele. Ukryl jsem poklad svůj do řas svého roucha a vrátil jsem se do pouště…
Proud času valil se nyní opět přes mou hlavu, staletí míjela a noha moje nepřekročila lem pouště a oko moje nespatřilo tvář člověka mimo velebného starce, kterému jsem sloužil.
„Jak zbytečný můj život!“ pravil jsem si jednou, rozjímaje. „Co mohu ještě poznat? Má moudrosť ještě jinou tvář než onu, kterou Buddha odhalil? Květ takový, jak on, nevypučí po druhé na stárnoucím pni lidstva.“
Stín padl mi k nohoum a vzhlédnuv, viděl jsem mistra svého před sebou. V rukou jeho byla květina, jakou jsem nikdy před tím nebyl uviděl, z temného jejího kalichu kapal vonný olej. Poustevník potřel uši moje a jazyk její šťávou; položil ruce na skráně moje a žehnal mi. Tu zvonilo to podivně v mém sluchu, a od onoho okamžiku rozuměl jsem všem jazykům světa.
„Vstaň a jdi!“ pravil poustevník a ukázal mi rukou směr, kudy bych se bráti měl.
Šel jsem, nepočítaje dní ani měsíců a nevím jak dlouho pouť moje trvala. Hnalo mne to dál a dále, vnikal jsem do lesů, přebrodil jsem řeky, přeploval jsem moře a neměl jsem dříve klidu, až když konečně před okem mým půvabná pláň se rozprostírala, porostlá olivovými háji, jež koruny svých stromů s tichým šelestem v ranním vzduchu potřásaly.
Uprostřed planiny té leželo velké, bílé město, vysoká skála čněla z něho do průzračného modra nebes a nesla mramorové chrámy a sochy bohů z blýštícího se kovu jako korunu. Prošel jsem branou, tlupy venkovanů přicházely se mnou zároveň do města a zpívajíce písně ve zvučném svém jazyku, poháněly mezky, nesoucí plodiny z polí a zahrad na trh. Při hluku, který působily, otvíraly se tu a tam krámy, ale ulice ztichly opět, když kroky příchozích se v dálce ztrácely; bylo patrno, že město ještě spalo. Ve čtvrti, kde jsem se nacházel, byly ulice úzké a křivolaké, a unaven chůzí, usedl jsem pod loubí jedné z budov, která vyčnívajíc, stín svůj kolem stlala. Brzy přemohla mne dřímota a nevím, jak dlouho jsem as spal, když mne kroky, přicházející z obou konců ulice, ze snu probudily. Od východu přicházel muž krásné postavy, ušlechtilého obličeje. Purpurový plášť visel mu s ramen, sandály jeho byly zlatem zdobeny a po boku jeho houpal se meč. Od západu přicházel druhý muž, roucho jeho bylo chudobné, obličej jeho téměř ohyzdný: měl ploský nos, vypouklé čelo, hrubé rty - ale oko jeho zmírnilo dojem šeredné jeho tváře, neboť v jeho záři rozehřívalo se srdce v ňadrech. Oba tito muži setkali se nedaleko místa, kde jsem seděl, a bylo patrno, že se od vidění již znají: zraky jejich se potkaly a neodvrátily se více od sebe. Každý z nich čekal, že jej druhý osloví. Muž s tváří nehezkou zastavil druhého svou dlouhou holí, kterou přes přič úzké ulice držel, když se tento přece chystal k odchodu.
„Mluv, příteli,“ tázal se, „kde lze mi koupit potraviny?“
„Za rohem na trhu,“ odpověděl druhý.
„A kde vyučuje se cnostem?“ tázal se opět první.
„To nevím, Sokrate,“ zněla odpověď.
„Nuž, jsi-li žádostiv to zvědět, Xenofonte, pak pojď a následuj mne,“ pravil Sokrates a klidné jeho oko svítilo tak vlídně a dobrý jeho úsměv dodal nehezké tváři jeho netušené krásy.
„Sokrates!“ znělo to v mém nitru, jako bych jméno to byl dávno znal a zapomněl a nyní opět našel. Byl jsem o tomto muži snad v poušti snil a zjevil se mi nyní v skutečnosti?
Měl jsem v okamžení tom jen jedno přání - státi se druhem toho člověka, lnul jsem k němu láskou nadšenou, podlehl jsem kouzlu jeho bytosti. Vstal jsem rychle a chopil se řas chudobného jeho roucha, které se mi zdálo královským purpurem, taková výsosť dlela v prostotě posuňků toho muže.
„O Sokrate!“ zvolal jsem, „kéž bys i mně své „pojď a následuj“ chtěl opakovat!“
Klidné jeho oko spočívalo chvilku na mé tváři, pak usmál se na mne a melodický hlas jeho opakoval: „pojď a následuj!“
Kdyby se řada dnů mých i do nekonečna táhla, tvých slov, o Sokrate, bych nikdy nezapomněl, a věčně zabušilo by srdce moje radostné znovu při zpomínce na vás, o Athény! Ve vašich zdech zmládlo srdce moje, a nový, netušený svět otvíral se před žasnoucím mým okem!
Brali jsme se na agóru, kde panoval již ruch a čilý život. Pod mramorovým sloupovím procházeli se bohatí zahálčivci, u krámů voňavkářů a zlatníků stála skupení krasavic, zahalených v závoje, kterými černě malovaná jejich obočí prosvítala, prodavači chválili hlučně nejrozmanitější své zboží a ob čas obrátila se pozornosť všech na skvělý nějaký povoz, který tažen rychlonohými překrásnými koňmi, se kvapně zjevil a opět zmizel.
Agóra změnila se okamžitě, jakmile se Sokrates tam objevil. Jak hrnulo se všechno k němu, jak zapomínali všichni na své zábavy a zaměstnání, jak horoucně jej milovali, jak neobmezeně se mu obdivovali! Zastavoval se všude, mluvil s každým a hluboká jeho moudrosť halila se v slova nejprostší.
Konečně opustili jsme agóru a brali se po krátkém odpočinku širokými schody vzhůru k Akropoli, odkud na modré, v slunci se třpytící moře vidět bylo a na daleké hory, planoucí jako purpurem, v kvetoucím rouše vonného thýmu. Pohled ten vznítil vzlet jeho duše, výmluvnosť jeho rostla každým okamžikem jako naše nadšení…
Den minul mi jako okamžik v jeho společnosti a na večer zval mne Sokrates do domu, kde též hostem byl. Vešli jsme dlouhou chodbou do nádherné síně. Po stěnách visely tam koberce, na kterých boj centaurů vyobrazen byl, zlaté lampy trávily vonný olej, cedrové stoly byly stříbrnými nádobami a vzácnými květinami pokryty. Na loži ze slonové kosti ležela paní domu; bledý, mramorový její obličej byl sochám bohyň v chrámech athénských podoben, temné její oko hledělo unyle z pod dlouhých řas, labutí její šíje, noříc se z bílé zlatotkané tuniky, byla perlami zdobena a na rukou jejích zářily drahé kameny prstenů. Hosté její, při našem příchodu již shromáždění, byli růžemi a břečťanem ověnčeni, ethiopští otroci čerpali z ohromných kráterů do zlatých číší sněhem chlazené víno a sbor Thessalek provozoval zpěv a hudbu. Dvě sicilské holubice přiletěly oknem ze zahrady a posadily se na ramena krásné Aspasie, paní domu, a nořily bílé svoje hlavinky v temné vonné vlasy, kteréž se v hustých kadeřích vnadné ženě na šíji proudily. Noc byla vlažná. Odhrnuli těžké záclony, tkané v Babyloně, na kterých Peršany ve vlečných rouších, bojující lvy a krouživé orly vidět bylo, a za dveřmi objevil se libý sad, kde topoly a laury v lunné záři jako stříbrné se zdály; a lesklý vodotrysk bělel se nocí a padající jeho déšť zněl jako přidušený pláč. A Sokratův hlas zněl sladčeji, nežli zpěv Thessalek, než snivý vrkot holubic, než tiché šumění stromů a lkání vodotrysku. Mluvil o kráse, o božském jejím původu a celý svět se zjevil mému oku co jediná a nekonečná harmonie… Mluvil o dobru a srdce moje šířilo se mi v ňadrech a oko moje zvlhlo…
Tak žil jsem v Athénách; v duši mé bylo jaro a Sokrates byl sluncem toho jara. Někdy ovšem probudila se ve mně touha po mé poušti a po mém mistrovi, ale nechtěl jsem dříve z Athén odejíti, až se dočkám dne vítězoslávy Sokrata, chtěl jsem čekati, až krásné město, až nadšený a láskyhodný lid, který je obýval, veřejně velkou slavností uzná, že Sokrates jest mužem největším a nejspravedlivějším, chtěl jsem čekati, až zlatou jeho sochu na Akropoli mezi sochy bohů postaví. Ze sladkého toho sna probudila mne trpká skutečnosť.
Jednoho dne vstal jsem při východu slunce a chtěl jsem za město. Cesta vedla mne kolem divadla a vida, že se lid tam tlačil, vešel jsem též, doufaje, že některou z velebásní provozovat uvidím, o kterých Sokrates vždy tak nadšeně mluvíval. Nával byl neobyčejný, všechna místa byla plna i ono oddělení, kde ženy odloučeny od mužů seděly, pestřilo se mnohobarevností rouch jako zahrada; hlavy žen věnčené květinami a posypané žlutým práškem, obracely se tak netrpělivě k jevišti jako hlavy mužů a boháči přicházejíce na posled dávali si svými otroky rychle purpurové koberce pod nohy prostírati a polštáře přinášeti, aby básnické dílo pohodlněji požili. Konečné počala hra - žasl jsem a stud mne varem polil: na jevišti uváděli nejlepšího z lidí v posměch krvavý, házeli blátem po tom, který zasluhoval zlatý podstavec, tahali rouhavě jasný obraz nejryzejšího mudrce v kal a rmut! Slovem posmívali se Sokratovi, kladli mu nejsměšnější slova v ústa a líčili ho jako zločince, který nenávidí bohy a pošetilou pýchou se nadýmá a hloupě blabolí… A Athéňané? Jásali a smáli se a byli okouzleni touto fraškou rovnající se vraždě! Tu vytryskla mi slza nevole z očí, utekl jsem z divadla, uprchl z města, kterému jsem klnul pro hanebný ten nevděk. Nechtěl jsem více lidské tváře viděti a samo slunce dráždilo mne k hněvu. Daleko od města v pustých horách nalezl jsem opuštěnou sluj, tam usedl jsem na kámen a plakal… Nechtělo se mi již mezi lidi a trávil jsem v smutném rozjímání dlouhou řadu let. Touha po poušti a po mistrovi, který ji obýval, rostla ve mně víc a více a rozhodl jsem se, že se tam navrátím; ale dříve chtěl jsem ještě jednou Sokrata spatřiti. Přemohl jsem odpor svůj proti Athéňanům a ještě jednou prošel jsem branou v krásné jejich město.
Bylo již k večeru, slunce klonilo se za hory a město hovělo si v chládku; náměstí a ulice hlaholily smíchem a veselým hovorem, vzduch zdál se tekutým zlatem a mramorové budovy ozářené zmírajícími paprsky byly jako závojem z průhledného purpuru zastřeny, vše zdálo se tak slavnostním a šťastným. Tu spatřil jsem skupení bledých mužů, hlavy jejich byly skloněny a známky nejhlubšího smutku jevily se na jejich tvářích, kroky jejich byly nejisté, vlékli se tím veselým a šťastným davem jako stíny z podsvětí. Poznal jsem, že jsou to někteří z nejvěrnějších přátel Sokrata a strach a smutné tušení mne pojaly. „Chci jej vidět, chci s ním mluvit,“ zvolal jsem rozčilen, „veďte mne k Sokratovi!“ Hleděli truchlícím okem na mne, slzy třpytily se jim v zracích, poznali mne. „Pojď, cizinče, a viz, jak Athény se nejvznešenějšímu svému občanu odměňují,“ pravil jeden z nich. Šel jsem s nimi, šel a přišli jsme - do žaláře! Přišel jsem ještě v čas, abych svědkem byl krásné smrti onoho muže, který byl nejkrásnější život žil. Byl klidný, jako vždy a v jasném jeho oku nebylo ani stopy nepokoje. Byl jediný z nich všech, který zůstal nepohnut. Mezi tím, co nás těšil a nám zmužilosti dodával, vešel otrok a přinesl hrubou nádobu s bolehlavem, který dle výroku soudců velký ten život ukončiti měl.
Nechtěl jsem, aby smrť z ruky otroka přijal, chopil jsem číši, vlil bolehlav do opálové misky, v které rosná krůpěj z lotosu Buddhy byla uschla a klekl před vznešeným mudrcem, podávaje mu osudný nápoj. Paprsek z jeho oka vznítil ve mně porozumění, chápal jsem jej a věděl, jak málo trpkosti smrt pro něj chovala, jak duše jeho po volnosti toužila. Když byl nápoj z ruky mé přijal, zahalil jsem tvář svou do pláště a ukryl sobeckou slzu, kterou mi vynutila myšlenka loučení.
Za chvilku octla se opálová miska opět v posud natažené ruce mé, vzhledl jsem: byl vypil, ale jediná krůpěj přece v misce zůstala, třpytila se v posledních paprscích zapadajícího slunce jako démant a to právě vedle stopy oné krůpěje, která z lotosu Buddhy byla vypadla… Když zemřel, políbil jsem lem jeho roucha a odešel jsem z města. Přeplavil jsem se přes moře a řeky, bloudící kroky moje duněly po měsíce dřímajícími lesinami; byla to dlouhá, dlouhá pouť, než jsem opět pouště dosáhl. Ale poustevníka, svého mistra jsem již nenalezl: zčernalá jeho mrtvola ležela v písku; zahrabal jsem ji před slují a nasypal mohylu. Byl jsem nyní sám v té širo širé poušti, sám s tím osamělým hrobem…
Běh času nezastavil se, jako moje myšlenky, které nyní bez ustání jen kolem dvou sluncí kroužily a dvoje jenom jmeno - Buddhy a Sokrata - vzývaly. Století minula a moje oko nespatřilo než v slunci dřímající poušť a ucho moje neslyšelo než hudbu větru neb burácení vichru. Zapomínal jsem pomalu na lidské pokolení, ale jednoho rána, když jsem se ku zřídlu bral, které pod palmami ze země temení, překvapila mne stopa lidské nohy v písku a v stínu palem sešel jsem se po tak dlouhém čase opět s člověkem. Byl to kmet, tak vetchý a tak velebný, jako poustevník můj mistr býval, a na otázku mou, kam jde a odkud přichází, dal mi tuto odpověď: „Domov můj jest tam, kde Nil své proudy valí. Odloučen od světa trávil jsem celý věk svůj v prastaré, od nynějších pokolení dávno zapomenuté již svatyni. Zdě její jsou z rudé žuly vytesány, alabastrové architravy spočívají na čtyřhranných pilířích z růžového kamene, Ammon-Ra s beránčí hlavou, velká Isis s kravíma rohama a Horus s hlavou krahujčí, nejvyšší tito bozi měli tam své sochy. Od prahu chrámu táhne se nedosáhlá nahá poušť, jako moře, a jak toto vlny své proti břehu žene, tak kupí ona jemný písek svůj kolem svatých zdí. Dva stromy jen, dvě staré persee s velebnými korunami, propletenými hrozny bílých květů, přerušují jednotvárnosť pláně. Vítával jsem denně vycházející slunce modlitbou a otvíraje dvéře chrámu dokořán, dával jsem svaté záři do vnitř vnikati. Jednoho rána, když na práh jsem vystupoval, překvapilo mne zvláštní skupení, hle tam pod perseami, kterými právě první paprsky slunce pronikaly, cválal mezek veden starým mužem, na hřbetě zvířete seděla žena krásy nevídané a v jejím klíně usmívalo se děcko. Přicházeli z pod perseí přímo k chrámu, proud světla hrnul se za nimi a pojil se nad hlavou dítěte v oslňující zář. Hleděli otevřenými dveřmi do chrámu a děcko pozvedlo malou svou ručku proti svatyni - tu stal se zázrak veliký: sochy bohů zachvěly se, zavrávoraly na svých podstavcích, s hlukem hromovým potácely se k zemi a rozbily se na prach a rum. Ale dítě usmívalo se dále v klíně matky své a brzy na to byl jsem opět sám… Sám beze svých bohů a stará moje víra zdála se mi náhle omylem prastarým… Nepokoj žene mne nyní z místa k místu a hledám starý, ztracený svůj klid. Jaké to bylo děcko, odkud zázračná jeho síla? Toť nerozluštitelná hádanka…“
Tak mluvil onen kmet a zahloubali jsme se oba v myšlenky. Zůstali jsme celý den pospolu; když pak na večer mne opustil, vrátil jsem se k mohyle svého mistra. Když jsem tam usnul, zdálo se mi, že stín jeho se mi zjevil. „Vstaň a jdi,“ pravil mi, „odeber se do zemi Hebrejů. Jak staré modly egyptské v opuštěném chrámě, tak boří se celý starý svět, a jako zlaté slunce nad temnými korunami perseí, tak svítá ráno nad lidstvem. Dítě, o kterém jsi slyšel, jest nyní mužem a sluje Ježíšem…“
Druhý den vzal jsem poutnickou svou hůl a kroky moje obrátily se směrem k zemi Hebrejů.
Po dlouhé pouti dosáhl jsem planiny, kterou se Jordán krouží, dosáhl jsem v slunci bíle lesknoucí se poušti blíže Jerusalema a konečně i města samého, rozprostírajícího se půvabně na pahrbcích. Byl již večerní chládek, když jsem tam dorazil, a unaven zastavil jsem se blízko brány u krásného domu, přes který mi palmy v zadu ležící zahrady jako na přivítanou kývaly. Čí byl to asi dům? Zastavil jsem muže náhodou kolem jdoucího a na otázku mou odvětil takto se zasmušilou tváří: „Jest to dům hříšnice. ®ena tato pohrdá zvyky našich otců a dům její jest dům rozkoše a neřesti. ®ena ta jest unavená láskou. Kdo spočítá řady těch, kteří slouli jejími milenci?“ Měřil dům opovržlivým zrakem, pozvedl zaťatou pěsť proti němu a zmizel za rohem. V tom okamžiku přinášeli dva černí otroci záclonami ověšená nosítka, ozdobená chocholy z pštrosích per a muž ušlechtilé tváře, vysoké postavy, oděný v bohatý kroj, vystoupil z nich. Chtěl jsem se vzdáliti, on ale vida moje unavení, zastavil mne a pravil: „Přicházíš z daleka, cizinče? Vrávorající tvůj krok prozrazuje, jak po odpočinku toužíš. V domě tomto jest každý host vítán.“
Vešel jsem s ním do domu hříšnice. Umyli mi nohy a vedli nás pak do bohaté síně. Zdi její z cedrového dříví byly zlatem a stříbrem vykládané, kynamóm a kassia naplňovaly prostor sladkou vůní a zvuky kynórů, harf a fléten mísily se v hlučný hovor hostů, shromážděných kolem stolu, plného zlatých mís.
„Buď vítán, Nikodéme, ty i host, kteréhož přivádíš,“ zvolal unylý a sladký ženský hlas, a spatřil jsem tu, již zasmušilý muž na ulici byl hříšnicí nazval. Seděla polo a polo ležela na polštářích, potažených brunatem, říza její, prokuřovaná kadidlem, splývající měkce v dlouhých řasách, modrala se bledě jako severní nebe a blýštila se stříbrem jako porosená nit babího léta za mrazivého jitra při východu slunce; pás její a čelenka byly osazeny safíry, plavé její rozpuštěné vlasy, nardem páchnoucí, padaly až na zem, oči její temné a smutné zářily jako démanty z pod víček, vroubených temným pruhem, malovaným antimoniem. Když nás byla uvítala, zakryla si oči dlouhou, útlou rukou, jejíž nehty práškem rostliny henné natřené, jak rubíny svítily. Vzdech pozvedl krásná její prsa, na kterých stříbrné vyšívání jak mléčná dráha zářilo, a položivši unaveně hlavu na polštář, naslouchala roztržitě hovoru svých hostí. Naproti ní seděl mladík zženštilého vzezření, zraky jeho nořily se plny žádosti v bledou, zamyšlenou tvář naší hostitelky; ulomil granátový květ z kytice v drahocenné nádobě z fénického skla a políbiv jej, hodil ním po vnaduplné ženě. Usmála se pohrdlivě, odhodila květ z klínu, kam byl dopadl a zacinkání zlatých kruhů, nohy její zdobících, prozradilo, že jej byla zašlápla. Mladík začervenal se a vida, že někteří byli neúspěch jeho zpozorovali, jal se rychle mluviti a snažil se urážlivý úsměv, platící jemu, na jiného převádět.
„Kdo z vás zná nového proroka luzy?“ tázal se.
„Koho myslíš?“ znělo to se všech stran.
„Nuž toho Nazarejce. Jaký to blázen! Mám přítele ne o mnoho moudřejšího, než ten prorok sám. Včera přijde přítel můj k němu a ptá se: co činit má, by dokonalým byl? - Prodej svůj statek a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi - zněla odpověď.“
Mladík dal se do smíchu a celá společnosť mimo Nikodéma, mne a krásné hříšnice smála se s sebou.
„A jak nemravným jest!“ zvolal polozpitý jeden muž. „Přivedli cizoložnici před něj a on nechtěl ji dát kamenovat, zachránil ji! Kam to vede, takové chování?“
„Pravda, stalo se tak,“ svědčil jiný, „byl jsem sám přítomen. „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem!“ zvolal na právem rozzuřený dav. A něco takového se trpí v Jerusalemě!“
Nastalo reptání a každý dával nevoli svou na jevo. Ale krásná hříšnice pozvedla se z polštářů, podepřela oba lokte o stůl, zaryla útlé ruce v plavé vlasy a hleděla dlouho mlčky před sebe. Ale pojednou vzpřímila se a růměnec ji polil.
„Kdo přivede mi toho proroka? Chci jej vidět!“ zašeptala.
„Ano, ať přijde,“ voláno, když byli všichni její přání seznali, „ať přijde, ať nám nějaký zázrak ukáže, bude to zábavné!“
„A což, nechce-li sem přijít?“ tázal se někdo. „Je snad příliš hrdým, aby vešel v dům hříšnice!“
Tváře ženy plály purpurem, oči její házely blesky.
„Chci jej vidět, chci vidět Ježíše!“ volala hlasem vášní se chvějícím, který nad hlukem v síni jako hrom se rozlehal. „Je-li hrdý, zdrtím jej svým opovržením!“
Sotva že byla domluvila, rozevřely se dvéře a v pološeré síni, naplněné vůní kadidla a vína, v síni hlaholící divokou hudbou a nesvatým hovorem zpitých hejřilů, zjevil se muž, z jehož tváře nevýslovná výsosť zářila; snivé jeho oko bylo jako nebe plné hvězd a úsměv jeho úst byl sladší, než láska mateřská. Hluk ztichl okamžitě, divoká hudba umlkla jak na dané znamení, číše padaly hodovníkům z rukou, a všichni stáli jako zjevením omráčeni.
„Kdo volá moje jmeno jako na pomoc?“ tázal se muž hlasem, který jako stříbrné struny harfy zněl a celý prostor jako chvějícími paprsky hvězd naplňoval. „Kdo volal mne? Jda kolem domu slyšel jsem své jmeno.“
„Kdo jsi?“ tázala se hříšnice a hlava její klonila se k zemi jako tížena břemenem a prsa její oddychovala těžce jako v nemoci.
„Jsem Ježíš z Nazaretu,“ odpověděl jí.
„Ty’s spravedlivý, bez skvrny a vešel’s v tento dům?“ šeptala žena, „o pane, víš, kde jsi? - A nezdrtíš mne kletbou, až se dozvíš?“
„Nepřišel jsem, abych soudil, ale spasil,“ odvětil Ježíš a snivé jeho oko jevilo hlubokou soustrasť. „Ty’s volala mne, ženo, mluv, co chceš?“
„Mistře,“ zvolala klesnuvši mu k nohoum, „viz, zde ležím v prachu! Co činit mám, aby mi odpuštěno bylo?“
„Jdi a nehřeš více,“ pravil s tklivým pohledem, „ty’s mnoho milovala a mnoho bude ti prominuto.“
Ruka jeho vznášela se chvilku jako žehnající nad plavými, nardem páchnoucími vlasy hříšnice, pak odvrátil se a vyšel tiše, jak byl přišel… Bledí hodovníci ztráceli se jeden po druhém ze ztichlé síně, hříšnice povstala ze země a vyšla též. Uslyšel jsem hluboký vzdech vedle sebe a ohlédnuv se, spatřil jsem Nikodéma. Bylo cosi v jeho zraku, co mne k němu poutalo; podal jsem mu ruku a vyšli jsme spolu z domu. Ulice byla již tmavá, ale na jejím konci spozorovali jsme dav lidí: přiblíživše se, viděli jsme, že to muži a ženy sešlí věkem a nemocí, u prostřed nich stála vysoká postava naší hostitelky, plavé její vlasy třpytily se při hvězdách na nebi planoucích a bílé její ruce rozdávaly safíry z čelenky a pásu, rozdávaly zlaté náušnice, řetězy a přebohaté stolní nádobí. Když pak už ničeho neměla, než roucho tělo její halící, obrátila se k domu, loučila se s ním němým posuňkem a odkvapila… Stříbro jejího roucha zablýsklo se ještě jednou v dáli a pak zmizela…
Nikodém držel mne pevně za ruku a kráčeli jsme spolu spícím městem, já poutník chudý, polonahý a on kníže v Israeli.
Na konci města zastavili jsme se u bílého domku, jehož pootevřenými dveřmi dlouhý paprsek světla vycházel. Vešli jsme.
Malá, nízká síň byla téměř prázdná, na dřevěném hrubě vytesaném loži, přikrytém prostým kobercem seděla žena a dřímala, kahanec hořel na stole a na římse bělela se kytice z lilií v prosté nádobě z pálené hlíny; u nohou dřímající ženy leželo vřeteno, které jí bylo z ruky vypadlo. Tvář její byla krásná jako luna, celá bytosť její dýchala důstojností, svatým klidem a nevadnoucím vděkem. Byla to matka Ježíšova, byli jsme v jeho domě. Tiše brali jsme se po schodech na konci síně vzhůru a octli se na střeše domu. Nad námi kmitaly se hvězdy a před námi leželo město, kupící se na pahorcích, korunováno mramorovým chrámem Šalomonovým. Ježíš stál zamyšlen a hleděl vzhůru k hvězdám.
„Rabi,“ pravil tiše Nikodém, „já věřím v tvoje povolání a tak i tento muž. Mluv, co činit máme?“
Tvář Ježíšova odvracela se pomalu od hvězdnatého obzoru a zazářila na nás.
„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království božího,“ pravil tiše s hlasem lahodným. Byli jsme oba zaraženi.
„Což mohu opět vejíti v lůno matky své?“ tázal se nesměle Nikodém.
„Co se narodilo z těla, tělo jest,“ odvětil mistr, „co z ducha, duch jest.“
Zamlčel se a vánek přilítl od města, zatřásl stromy v malé zahrádce pod námi a zanik’ v hvězdné noci. Ježíš zachvěl se, jako by byl duch nějaký vánkem k němu promluvil, oči jeho zazářily ještě hvězdněji než před tím.
„Vítr kam chce věje a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde, takť jest každý, kdož se z ducha narodil,“ pravil slavně a oko jeho zahloubalo se opět v hvězdné nebe.
Nevytrhovali jsme ho již z jeho rozjímání, celá velikosť jeho a hloubka závratná, celá neskonalá jeho dobrota byla se nám dnes zjevila. Tiše sestoupili jsme dolů do síně, kde matka jeho posud spala, tiše vyšli jsme z domu, cítili jsme blaho v duši a slzy nevýslovné touhy v očích. Nikodém zval mne do svého domu. Když jsme na cestě své kolem pustého pahorku šli, na kterém balvany rozvalené věže ležely, zablesklo se něco stříbrné v hustém trní zbořeniště: byla to kající hříšnice. Plavé její vlasy vlály v nočním větru, zraky její byly v stranu obráceny, kde se v dáli dům mistrův nocí bělal a chvějící se její rty šeptaly polo a polo zpívaly: „Divoká holubice prchá plaše do hor… ó noci zastři bělosť její temnotou, a vy ó hvězdy neprozraďte září svou, v které rozpuklině skal se skrývá; jen ty, ó vánku, dones lkání její v dál až k sluchu toho, který se smiloval…“
Nikodém zastavil se a chtěl ji oslovit, ale já položil jsem mu ruku na ústa, aby ji nerušil, a šli jsme svou cestou…
Tak seznámil jsem se s Ježíšem a tak stal jsem se věrným jeho učněm. Nevýslovné kouzlo jeho osoby, nevýslovné blaho jeho přítomnosti nedá se vypsat, a kdo ho neznal, může to pouze tušit. A jak bych popsati dovedl ten sladký, snu se podobající spůsob života, který jsme blízko něho žili? Uprostřed polí a zahrad, na břehu jezer, v poušti, všude hlásal nadšenému davu ono čisté, před ním netušené náboženství bez chrámu a bez kněze, které lidstvu jako hvězda září, ono království boží, které jest uvnitř nás. Slova, která mluvil, byla jako rosa, útěcha zářila z jeho zraku - a přece padl zradě a zlosti lidské za oběť. Ó, nemám již dosti slz, abych opět a opět oplakával toho, jehož velikosti již nikdo z lidí nedosáhne, byť by člověčenstvo věčně žilo a věčně se znovu rodilo. Byl jsem na hoře olivetské když jej Jidáš zradil, byl jsem pod křížem, na který jej přibili. Ó nežádej, abych hrůzy ony vypravoval, vždyť mne tenkráte, když umíral, bolestná pojala mrákota.
Padl jsem k zemi a když jsem se opět k životu probudil, viděl jsem kajicnou hříšnici. Stála vzpřímená a pevná, když jsme bolem přemoženi všickni klesali, planoucí její oko hlásalo v zanícení prorocky slávu toho, který zde zmíral jako zločinec a pozdvižené její ruce třímaly opálovou misku, která mi byla z roucha vypadla… Krev spasitelova kapala do dutiny toho drahokamu a moje opálová miska dala podnět ku krásné pověsti o svatém Grálu… Když byli Ježíše pohřbili, vrátil jsem se v poušť. Tenkráte nesl jsem mimo svou misku ještě druhý poklad do svého úkrytu. Ulomil jsem totiž větev z olivy, pod kterou se Ježíš naposled byl modlil, než ho jali, z olivy, která široká svá ramena nad ním rozprostírala, když velká jeho duše z hloubky k bohu volala… Zasadil jsem olivovou tu větev v písek mohyly, kde poustevník, můj mistr, odpočíval, a zalil jsem ji hojně svými slzami…
Stala se se mnou změna veliká. Od oné doby, co jsem se byl z Jerusalema vrátil, začal jsem stárnouti a chřadnouti; před tím nebyl jsem nikdy cos takového na sobě spozoroval. Změna ta naplňovala mne radostí, doufalť jsem, že běh mého života se kloní ku konci a vítal jsem vděčně smrť, od kteréž jsem konečně tak dlouho postrádaného odpočinku očekával.
Avšak brzy poznal jsem svůj omyl, slábl jsem sice a údy moje tuhly, ale smrť nepřicházela. Nezemřel jsem a přece nežil jsem už jako žijí lidé smrtelní, nepožíval jsem více ani nápoje ani pokrmu, ale srdce moje nepřestávalo tlouci, vědomí moje nezhaslo a myšlenky obývaly na dále mou lebku. Ležel jsem nepohnutě na mohyle vedle olivové ratolesti jako v poloviční mrákotě, slunce pálilo na mne, vichr burácel přes mne, hrom třeštil vedle mne, ale neprobudil jsem se po věky z hlubokého svého spánku, a duše moje, ponořená v divoký a neurčitý sen, měla dlouhou, přepodivnou vidinu… Zdálo se mi, že učenníci Ježíšovi v šírý svět vytáhli a símě jeho učení rozsívali a ujalo se na všech stranách…
V čele nadšeného pluku, dobývajícího jeho slovy celý svět, kráčely ženy s okem láskou planoucím a mezi nimi zřel jsem hříšnici, tak jak jsem ji byl v Jerusalemě na pustém vršku mezi rozvalinami viděl, s vlasy vlajícími nocí, tak jak jsem ji byl pod křížem viděl s pozdviženýma rukama a s okem prorockým…
Hle a církev Ježíšova vyrostla, krví mučedníků zalévána v mohutný strom, jehož větve se do nedozírné dálky rozkládaly… Však brzy bylo srdce moje zkormouceno, neb jasný obraz spasitele počal se kaliti, králové a mocní toho světa věřili v něj a k vůli ním a jejich pýše ověsili kněží jeho velikosť malicherným hermelínem a vybájili pro něj rodokmen… Neměl jsem dlouho času nad lidskými výmysly truchliti, neb z tmavých lesů severu přivalila se děsná bouře a zuřila jak peklo… Mohutná a velká města padala v rum a prach, rudý požár šlehal šírým světem, celá moře krve zaplavila lidstvo a temná noc pokrývala kraj. Krví zpití divoši usedli na převržené trůny staré osvěty, lidskosť byla pod troskami starých chrámů pochována a výkřik zoufalosti, zděšení a hrůzy zněl od východu na západ… A v temné noci této bídy a z ssutin zašlého toho světa vypučela na pokraji krvavých bařin bílá rostlina a květy její byly hvězdy, jejichž stříbrné paprsky pomalu temno rozptylovati počaly, pak shlukly se v zlaté slunce a to zářilo opět nad lidstvem… byla to nová osvěta, byla to církev Kristova v nové glorii… Však brzy zalkala duše moje znovu… Kam spělo nové pokolení a kam došlo? Na zlatém trůnu seděl hrdý kněz, nohy jeho spočívaly na zneuctěném těle Ježíše, jehožto jmeno ústa jeho chválila a těžká jeho berla spočívala na národech a byla myšlenek jejich jediným zákonem… Volnosť ducha byla ze světa zmizela, království bylo vysněným již snem! Marně byla tedy krev Ježíše pro lidstvo tekla! Zaúpěl jsem tak, že jsem se probudil. Hleděl jsem kolem sebe, poušť modrala se v slunci, ale nad hlavou mi to šumělo jak hvozdy, koruna obrovského stromu rozkládala se nad mohylou a soudil jsem dle objemu pně, že spánek můj více než tisíciletí byl potrval, neb strom, který jsem viděl, byl v nesmírnou tu výš z malé oné větve vyrostl, kterou jsem byl s olivetské hory přinesl. Tu vzpomněl jsem na Ježíše, jak tenkráte v hrozné noci zrady byl pod olivami trpěl, a poznav nyní, že se mi ve vidině byl skutečný běh světa zjevil, zvolal jsem bolestné: „Krev tvá tekla marně, ty zemřel’s na kříži, ale lidstvo není spaseno!“
Tu zašuměla oliva nade mnou jako vichrem schvácená a temný hlas zněl šelestem chvějících se listů: „Vstaň a jdi!“
Vzchopil jsem se, sebral veškeré své síly a šel jsem směrem kudy vítr vál, a uvnitř šeptalo mi cosi -: „toť poslední tvá pouť.“ Vlekl jsem se světem, nohy moje byly těžké jako balvany a míjela leta, než vnitřní hlas mi velel: „zde zůstaň, neb jsi u cíle.“ Země, do které jsem byl přišel, ležela na severu pod zamračeným nebem, hory obklopovaly ji kol a kol a lesy, tmavé, plné kouzelného šera šuměly prorockou píseň o dlouhém utrpení. Mezi lesy táhla se zlatá pole a šelestila sladce, když vánek přes ně jel a zralé jejich klasy zčeřil, na lukách pásl se klidně krásný brav a bílé vesnice a dvory snily na vršcích. Řeky kroužily se planinou a města plná ruchu zrcadlila se v jejich hladinách, vzletné chrámy s věžemi tak prolamovanými, že se téměř průhlednými zdály, čněly k nebi a hrdé hrady kabonily se na příkrých výšinách. Lid, obývající v té zemi, byl klidný, přemýšlení dlelo v holubicím jeho zraku a touha po čemsi nepochopitelném jevila se na tváři jeho jako zář. O čem dumal tichý tento lid a o čem snil v hloubce duše své?
Přemítaje o tom, bloudil jsem dlouho krajem, a kroky moje donesly mne jednou k otevřené bráně velikého hradu. Mračna stahovala se právě na nebi a vzduch byl blízkým deštěm vlhký; vešel jsem tedy, abych ochranu před nečasem našel.
V prostranném dvoře cvičili se dva mladíci v metání kopí a v střelbě z luků. Tvář jejich byla vážná, oko jejich téměř smutné, viděl jsem u nich tentýž výraz hlubokého zanícení, který jak pečeť na čele všech obyvatelů této země spočíval. Přivítali mne s úsměvem, když mne zočili a uvedli mne v síň. Tam seděl muž důstojný a vlídný a četl ve velké knize; byl to jejich otec. V ohromném kamenném krbu plál velký oheň a mladá dívka seděla opodál, opírala vnadnou hlavu o harfu, z jejíchž strun jednotlivé zvuky vyluzovala. Oko její bylo snivé a zamyšlené, jako oko muže u knihy. Opět viděl jsem vážnou myšlenku, hlubokou tu touhu z tváří všech zářiti, onu myšlenku a touhu, které mi byly posud tajemstvím.
Zvali mne, abych k ohni přisedl, přinesli mi chléb, med a víno, a dívka, odstavivši svou harfu stranou, nalévala mi. Nezůstali jsme dlouho sami, slepý poutník veden dítětem hledal útočiště před deštěm jako já, a sotva že byl usedl, přišli noví hosté, hledající úkrytu. Byli to muži hrdých postav a drzého vzezření; dlouhá hedbávná jejich roucha vláčela se po zemi, zlaté kříže visely jim na prsou a drahé kameny prstenů jiskřily se jim při ohni krbu na rukou. Dav služebníků přišel s nimi, přinášeli jim polštáře a měkká křesla, klaněli se před nimi a čekali na jejich rozkazy. Byli to hodnostáři církve; nazývali se služebníky Kristovými a pýcha jejich byla krvavým posměchem na proroka z Nazaretu. Hovor jejich a hlučný smích plnil neladně tu útulnou a dříve tak tichou síň, pili víno proudem a žerty jejich hnusily se mi.
Zatím dosáhl liják svého vrcholu, vítr otřásal dveřmi, oheň plazil se téměř po zemi, vyšlehnuv z krbu pod tlakem vichru, hučícího nad domem, a celé proudy bily řinčivě o okna. A kněží smáli se a pili a hostitelé naši snášeli to trpělivě. Konečně přestal déšť, oblaka prchala s nebe a duha zazářila nad lesem. Dívka otevřela okno a tvář jej zasvítila pojednou jako slunko po bouři, vztáhla ruku a ukazovala otci svému k lesu. V okamžení tom umlkl smích veselých hodnostářů, bledosť rozprostřela se jim na tvářích a harfa na zdi vydala sama sebou stříbrný zvuk.
Překvapen vyhledl jsem oknem; mezí poli kráčel tiše muž zahalen v černý plášť, krásný a bledý jeho obličej, jeho pokora a oko, z kterého čistá, silná duše zářila, vše to připomínalo mi Ježíše. Zamyšleně hleděl před sebe, narovnal deštěm polozlomené stéblo, visící z pole do cesty, usmál se pln lásky na dítě, které potkal a zmizel posléz v šeru lesa, kudy bílá stezka běžela. Slepý poutník na konci síně byl povstal a pozvedl nyní ruce, jakoby mu žehnat chtěl. „Já cítím blízkou jeho přítomnosť,“ zvolal, „srdce moje tuší jej jak nástroje, které samoděk jej melodickými vzdechy vítají! Andělský jeho duch jest plný svatých zpěvů, a okem vnitřním, které lépe pozoruje, než oko vidoucí, uzřel jsem včera velikého anděla, který vždy za ním kráčí a na stříbrné harfě hraje!“
Ohlédl jsem se po síni, oba mladíci drželi se za ruce a hleděli na luk na stole ležící, jak by říci chtěli, že hotovi jsou muže toho chránit, dívka ležela na prsou svého otce, usmívala se blaze a otec její hleděl přísně na církevní hodnostáře, kteří pěstě v němé zlosti zatínali.
„Kdo jest ten muž?“ tázal jsem se udiven.
„Mistr Jan Hus,“ zněla odpověď obou mladíků jak z jednoho hrdla.
„Proklatý kacíř!“ zvolali kněží a spěchali ze síně. Za nedlouho byli před hradem a uháněli na pyšných, pávím pérem ozdobených koních přes pole, rozšlapávajíce bez ohledu zlaté klasy, kterých nebyli zašili. Když v dálce zmizeli, rozloučil jsem se s pánem hradu a bral se směrem k lesu, do kterého muž v černém plášti byl zmizel.
„Mistr Jan Hus,“ pravil jsem sám sobě, „jaký to člověk?“
Bloudil jsem dlouho lesem a často zaslechl jsem v křoví plaché kroky a mnohá postava mihla se v modrajícím se šeru stromů kolem mne; zdálo se, že les ten byl neobyčejně navštěvován. Brzy ale poznal jsem příčinu toho ruchu. Vyšel jsem z křovin na velkou paseku a hle, pod dubem, jehož mohutná koruna klonícím se sluncem jako zlato plála, stál muž, jehož byli Janem Husem zvali.
Dav nejrůznějších postav hemžil se kol něho, útlé paní zastřené závojem seděly na pažitu, ženy v prostých halenách pozvedaly děti svoje, by jim mistra ukázaly, muži jiskrných zraků a silných páží hleděli k němu s nadšením, žebráci a slepci povznášeli chvějící se ruce k němu a žehnali mu… Viděl jsem zde i muže z hradu, v kterém jsem byl útulek před deštěm hledal, měl bibli svou pod páždí a dcera jeho stála opodál a opírala se o své bratry, tisknouc sepjaté své ruce na srdce… A Hus mluvil o království božím, o lásce k bohu bez meze a konce, o bratrství všech lidí. Oko jeho plálo zaníceně, hlas jeho zněl podzimním tichým lesem jako trouba anděla. Nebylo mi více hádankou, co v zamyšleném oku toho lidu hvězdně svítilo: Jan Hus tu vyslovil, co všichni cítili, a touha jejich byla mi nyní zjevná…
Smělou rukou trhal směšné cáry, jimiž věky jasný obraz Kristův byly zastřely, a velký prorok lidstva stál v plném majestátu vznešené své prostoty před zrakem všech… Ó zajisté nikdo nebyl boha jasněji a vznešeněji pojal, jako Kristus a nikdo Krista jako Hus! Neobával jsem se již, že byl Kristus marně trpěl, věřil jsem znovu v spasení lidstva, jiskřící zraky těchto mužů, nadšené slze těchto žen byly mi pevnou zárukou…
Když byl Hus domluvil, objali se všickni a líbali se polibkem bratrským. Velký kazatel pozvedl dřevěný kalich plný vína s tichou modlitbou k nebi a kalich ten putoval nyní z ruky v ruku; bez rozdílu pili z něho, ti muži z hradu v hedbávném rouše, slepci ti a žebráci, krásné ty paní s stříbrotkanými závoji a sluncem opálené selky v halenách. Tak slavili na lesní louce svaté hody lásky bratrské, kolem stály věkovité duby v zlatém rouše podzimním, vzduch voněl mechem a suchým lupením a vítr, zatřásaje zasmušilými sosnami, vysoko nad doubravu čnějícími, hrál jak na obrovských harfách tajuplnou neskonale vážnou píseň svou…
Stmívalo se, stříbrné hvězdy chvěly se nad sežloutlými stromy, s kterých suché listy tiše a krouživě do mechu pršely; hod lásky byl u konce; tiše jako ty padající listy tratili se účastníci posvátného kvasu v šero lesní, kroky jejich duněly chvilku lesem a zanikly pak v moři mlčení. Posléz zůstal jsem s Janem Husem sám.
„Kdy přijdeš opět sem, ó mistře,“ tázal jsem se, „dovol bych i já se opět dostavil.“
Oko jeho pozvedlo se k večernímu nebi, smutný úsměv přelítl bledou jeho tvář.
„Nepřijdu snad nikdy více,“ odvětil pln truchlého tušení.
„Jdu do Kostnice, abych se zodpovídal před koncilem…“
„Ó nejdi!“ vzkřikl jsem. „Ty nevrátíš se více!“
„Proč soudíš tak?“ tázal se zamyšleně.
„Jsi příliš vznešený a čistý a oni tě proto usmrtí. Jsi jeden z těch, již krev svou prolévati musejí, aby člověčenstvo nezhynulo ve hnusném sobectví.“
„Pak zemru rád!“ zvolal a z oka jeho vyšlehl blesk svatého nadšení. Kynul mi rukou, vysoká jeho postava rýsovala se ještě okamžik temně na průhlednosti čistého vzduchu jeseně, až šerý les pln mystického šepotu ji v stín svůj pohltil…
Co v Kostnici se udalo, to víš. Šel jsem tam za ním a vnikl v jeho žalář. Den před soudem seděl jsem u jeho nohou a vypravoval jsem mu běh svého života. Naslouchal udiveně a srnčí jeho oči spočívaly dlouho na opálové misce, do které krev spasitele byla kapala. Poklekl, když jsem ji v ruce jeho vložil a líbaje s úctou vzácný drahokam, posvěcený tak velikými upomínkami, pravil mi: „Ó příteli můj, slyš přání duše mé! Zemru radostně za království boží a za svůj lid. Buď svědkem, že zachovám své přesvědčení proti hrůzám katanů. O jedno tě ale prosím. Až mne vyvlekou, abych smrť podstoupil, hleď abych misku tvoji spatřiti mohl, vědomí, že krev spasitele z dutiny její zářila, dodá mi dvojnásobnou sílu v okamžiku osudném.“
Slíbil jsem mu a dodržel jsem slib. Když na hranici stál a luza církevních a světských knížat na to čekala, aby stopu slabosti na utýrané jeho tváři vyslídila, tu pozvedl jsem misku vysoko, a mroucí jeho zrak ji zahlédl a děkoval mi vroucím pohledem… A jak onen slepý poutník, s kterým jsem se byl někdy v Čechách setkal, tak viděl jsem nyní i já velikého anděla, který se nad hlavou jeho vznášel a na stříbrné harfě hrál, a Husova píseň mísila se v nadpozemské zvuky a vznášela se z kouře hranice jako bílá holubice k nebi.
Když umlkl a v plamenech zmizel, v tom okamžiku vytryskla z dýmu velká rudá jiskra, zazářila vzduchem jako hvězda, kteráž vytržena z řady světů nočním nebem šlehne a planouc jako rubín, padla v misku, kterou jsem posud pozdviženou držel. Snad vzešla rudá ta jiskra z vřelého jeho srdce?…
Chvátal jsem po smrti Husově z onoho města u jezera, jehož jméno smutnou slávou ozářeno nikdy nepomine. Byla poslední má pouť u konce? Mohl jsem se nyní do pouště navrátit, bych na mohyle svého mistra blízkou smrt očekával? Vnitřní hlas pravil mi, abych ještě pomeškal, že dnové moji ještě naplněni nejsou. Byl jsem hlasu toho poslušen, neobrátil jsem kroky svoje ještě nazpět k zemi, v které jsem se byl zrodil. Přeplavil jsem jezero a vystoupil na nejvyšší štít ledem korunovaných hor. Tam zůstal jsem. Z propasti pode mnou dorážel šum padajících vod jako temný nářek k mému sluchu a křídla kroužících orlů zavadila často o mé čelo. U prostřed třpytící se spousty věčného sněhu truchlil jsem o Jana Husu a volal jmeno jeho dolů do mlhavého světa, a ozvěna ledovců opakovala je hromovým hlasem… Tu přikvačila divoká bouř, černá jako noc, plná klikatých blesků, chopila mne neviditelnýma rukama, držela mne za ramena a povznesla mne vysoko, vysoko. Cukající blesky v ní byly jiskry ohromného oka, které se na mne upřelo, a burácející hromy utvořily se v podobu slova a to slovo znělo: „hleď!“
Zíral jsem dolů, kde v mlze pode mnou svět ležel, a oko moje, zostřené zázrakem, rozeznalo zářící nějaký bod a brzy poznal jsem, že to horami obklopená země Husova. Začalo se tam podivně hemžiti, veliká zář vznítila se tam a vyšlehla vysoce k nebi. Byl to požár měst a vesnic… Pyšné hrady valily se rozmetány s výšin, řeky zbarvily se krví, vražda a boje zuřily celým krajem, ale svaté nadšení božích bojovníků zářilo ještě světleji, než požáry, a jiskry pravdy lítaly přes hory a ruch nových myšlenek proudil z Čech do sousedních zemí, jako krev od srdce do celého těla se rozbíhá. A na všech horách seděli andělé a rozdmychovali bílými perutěmi žár nadšení… Dle toho, jak krajiny z zelena vesny se v zlato podzimu a bělosť sněhu měnily, poznával jsem, jak dlouhý to byl boj, jak léta mezi tím mizela, co jsem se nad propastí vznášel. Srdce moje plnilo se radostí, chválil jsem Hospodina, jenž dopustil, aby hranice kostnická jako pochodeň nad světem zazářila, jásal jsem, ale pojednou zasmušil jsem se opět; zahlédl jsem jiný, krásný, požehnaný kraj, šířící se od hor až k moři, a lidé obývající jej nesli okovy, a cizí lid s tvrdou, barbarskou tváří plavil se neustále na velkých korábech k břehům a kázal jim v domech jejich jako otrokům. Země ta byla krví vlastních synů porosena, města v ní byla vyloupena a luhy a lesy duněly pod krokem ořů hrdých, surových vítězů…
Vyčítavě obrátil se zrak můj k nebi.
„Ty přelomil’s, ó bože, železnou berlu kněze,“ reptal jsem, „ale meč nevyrazil’s z ruky silného, který slabšího do pout jímá. Kde je tvá moc, by právo proti síle hájila?“
Když tak jsem promluvil, pustily mne náhle neviditelné ruce, které mne byly nad propastí držely, a s závratné té výše blíže slunce, odkud jsem byl pod sebou orly vzduchem jako ryby v moři kroužit viděl, padal jsem nyní a padal, a mrákota hrůzy zbavila mne vědomí… Dopadl jsem na štít hory, která ledové své hroty jako nesčíslná ramena po mně vztahovala, ale nerozdrtil jsem údy své o její tvrdosť. Bez úrazu ležel jsem v jejím sněhu a valil se pak jako kámen z jejího temene v zelený dol. Tam uchopil mne opět vichr a zanesl mne daleko širým krajem, a položil mne tiše na pažit vedle spěchajícího potoka.
Vstal jsem a sledoval jeho běh; vedl mne do staré doubravy, kde soumrak křoviny a stromy v dobrodružné zjevy proměňoval. Vrhaje se přes omšené balvany do výmolu, tvořil potok malý vodopád, jehož šum se v šelestění blízkého ohromného dubu mísil, kteréhož dlouhým mechem porostlé větve věnci z polního kvítí ověšeny byly. Paprsky zapadajícího slunce prosívaly se hustým listím a ozařovaly kouzelně mladé děvče, klečící na kraji vodojmu, jejž si proud byl v skále vymlel. Koruna starého dubu chvěla se a šeptala, a obličej dívky byl k ní vzhůru obrácen, jako by tajuplnému hlasu naslouchala, plavé její vlasy vroubily bohatě jemnou, vážnou a nadšenou její tvář, oči její, modré jako jižní moře, plály posvátným jakýmsi ohněm, a rozepjatá ramena její byla k nebi pozdvižena. Nevýslovné kouzlo čistoty zářilo z mladého jejího čela jako posvátná koruna a nutilo mne, abych hlubokou úctou jat, se před ní poklonil. Neviděla mne a vzdálil jsem se tiše, abych ji nerušil. Bral jsem se podél potoka dále a za nedlouho řidnul les, z kterého jsem posléz vyšel.
Několik kroků od posledních stromů doubravy ležela tichá víska. Bílé její domky kupily se kolem starého kostela, jehož kamenní světci a světice zapadajícím sluncem růžově ozářeni, se sladce nad hrubě vytesaným portálem usmívali. Ale víska nebyla toho večera tak klidná, jak asi jindy bývala. Obyvatelé její byli právě před dvéře svých domků vyběhli, úzkosť jevila se na bledých tvářích všech a chvějící se jejich ruce ukazovaly tam do dálky, kde se soumrakem zář požáru příšerně červenala.
„Kdy bude konec této bídy, toho strachu?“ bědovaly ženy. a mužové šeptali s zasmušilou tváří: „Kdo ví, nevzplanou-li již zejtra rovněž tak i naše příbytky?“
A úzkostlivý jeden hlas zvolal zoufale hustnoucím soumrakem: „Ó bože, ty’s zapomněl na nás? Kde jest tvá moc a tvoje smilování? Kdo zažene surového Angličana za moře?“
V tom zaznělo klekání, zvuky jeho chvěly se jako by úzkostlivě večerním vzduchem a ozvěna z lesů odpovídala jako tichým kvílením. Všichni poklekli a zakryli si tváře a přidušený pláč mísil se v smutné zvuky zvonu. Po krátké modlitbě tratili se vesničané pomalu do domků a posléz zdálo se mi, že jsem zůstal sám. Ohlížeje se ale po návsi, spatřil jsem dívku, kterou jsem byl před tím v lese viděl. Vysoká, stepilá její postava vystupovala bíle z temna, ruce její byly křížem na prsou složeny, na zbledlé tváři jevila se hluboká soustrasť, oči její, z kterých velké slzy kanuly, upíraly se zádumčivě na rudou zář požáru, pak obrátila se hlava její s tím bílým čelem a s těmi plavými, zlatoskvoucími vlasy k portálu kostela. Právě naproti ní stál svatý Michal s přemoženým ďáblem z čistého kamene vytesaný, učinila krok blíže k soše, sklonila hlavu jako by na znamení, že k něčemu přivoluje, pak vzpřímila se a vešla zamyšlena do nejbližšího domu. U nízkých jeho dveří stál muž, kterého pokorné pozdravila, přišel ke mně, když mne zhlídl a tvář jeho vítala mne dobrotivou vlídností.
„Cizinče,“ pravil mi, „ty prcháš snad před hrůzami vojny? Pojď a odpočiň u mého krbu, pokud tě krov můj chránit může. Zejtra budu snad jak ty bez přístřeší světem bloudit.“
Vešel jsem. Oheň plál příjemně na krbu a osvětloval útulně začmouzenou síň. ®ena mého hostitele seděla u ohně a předla, opodál v koutě bylo několik starých sousedů shromážděno a dívka, kterou jsem byl v lese viděl, opírala hlavu zamyšleně o římsu krbu.
„Mé dítě,“ pravila předoucí žena vyčítavě, „tys dlela opět v lese pod očarovaným dubem u potoka, kde bílé feje rej svůj slaví. Vlasy tvoje tě prozrazují, jsou plny lupenů, které s dubu spadly.
Děvče pokleklo mlčky u nohou své matky a položilo hlavu v její klín. Matka jala se vlasy její rozplétat.
„Kdy bude konec našeho trápení?“ opakoval toho večera as po desáté hlas jednoho ze starých sousedů.
„Jsme ztraceni, nikdo nás nespasí,“ odpověděl jiný.
„Leda kdyby se ona panna zjevila,“ pravila snivě žena u krbu, „ona čistá, bohem vyvolená panna, která dle proroctví kouzelníka Merlina Francii spasit má.“
Muži zasmáli se těmto slovům.
„Ta asi nepřijde,“ pravil jeden z nich. „Doba zázraků minula.“
V tom okamžiku vztýčila se dívka u krbu, rozpletené její vlasy padaly jí jako zlatý závoj od temene až k patám, hluboké, modré její oko vzplanulo.
„Chceš všemohoucnosti boží hranice klásti?“ tázala se muže, který byl mluvil. „Hle, jsem ona, o které mluví dávné proroctví! V koruně starého dubu šeptaly mi hlasy, že bůh mne vyvolil pro spásu této země! Zvony našeho kostela mně to opakovaly a archanděl Michal zjevil se mi. Povedu krále do Remeše, posadím mu korunu na hlavu a zaženu cizince z krásné této země. To dokážu s boží pomocí já, Johanna d’Arc, neboť jen proto jsem se zrodila!“
Všickni mlčeli překvapeni touto řečí, ale posléz počali se muži smáti a rodičové kárali své dítě pro pyšná její slova; mně ale bylo zjevno, že duch z dívky té byl mluvil, že oheň proroctví a pravdy z čistého toho zraku září a poklekl jsem před ní.
„Zdrávas!“ zvolal jsem, „ty bohem vyvolená! Já věřím ti! Ty učiníš, co jsi slíbila. Zde vezmi tento drahokam, opálovou tuto misku, co důkaz mé víry. Až vykonáš, k čemu bůh tě vyvolil, až posvátný olej z této misky na témě svého krále vyleješ, pak vrať mi ji opět, dostavím se pro ni do chrámu v Remeši.“
Vzala moji misku s vděčným pohledem za to, že jsem jí uvěřil, když všickni pochybovali, pak vzdálila se na pokyn své matky. Ráno, když se všichni kolem krbu opět shromáždili, byla Johanna zmizela…
Ty víš, že slovu svému dostála, že zázrakem svou zem zachránila a lid svůj z prachu ponížení pozvedla, kde zašlapán tak dlouho byl úpěl. Zahnala nepřítele a vedla krále do Remeše. Dostavil jsem se tam též…
Zdá se mi, že ji dosud vidím v bílém její oděvu na černém oři seděti! Lid padal před ní na kolena, a nikdo nevšiml si ani rytířů v zlatých brněních, ani kněží v zlatých hávech, ani krále se zářící korunou, vzduch hlaholil jen jedním jmenem: Johanna d’Arc! Byla jako anděl mezi nimi se svými zlatými větrem vlajícími vlasy, s tím bledým, krásným, tklivým obličejem. Měla korouhev v ruce, a nad ní vznášel se v slunci celý oblak bílých motýlů. Trpěla slávou, kterou jí vítali, hlava její byla pokorně skloněna a tvář její jevila tušení blížícího se osudu. Vešla s králem do dómu a stála vedle arcibiskupa, který posvátný olej na hlavu krále z opálové mé misky lil. Když byl král korunován, obrátila se k němu: „Země tvá, ó sladký králi, jest nepřátel prosta,“ pravila. „Koruna tvých otců stkví se na tvé skráni, proto jsem se zrodila. Vykonala jsem svůj úkol, dej mi odejít.“
Neslyšel jsem jeho odpovědi, ale viděl jsem, jak se vše kolem svaté dívky tlačilo a jak ji v slavném průvodu odvedli. Lid spěchal za nimi. Dóm se prázdnil a zůstal jsem tam sám. Venku zněly zvony a jásot lidu. Usedl jsem za jeden z oltářů, bylo mi úzko kolem srdce, uprostřed všeobecné radosti. Nevěděl jsem proč. Nevyšel jsem z kostela, zadumal jsem se hluboce a když jsem se z myšlenek svých probral, viděl jsem, že byla noc nastala. Dóm byl úplně temný, jen věčná lampa kmitala u hlavního oltáře, a hluboké, nerušené ticho panovalo v celé budově. Ale pojednou zazněly z postranní lodě tiché kroky, a černý stín ustoupil bílému zjevu, Johanna d’Arc přicházela zamyšleně k oltáři. Plavé vlasy skloněné její hlavy svítily jasně pod věčnou lampou, jako zář světic kol kolem rozestavených, oči její byly sklopeny. Usedla na stupeň a podívala se smutně na lesknoucí se opálovou misku, kterou v ruce držela. Za chvilku zablesklo se cosi na bledé její tváři, byly to velké slzy, které jí z očí kanuly a do mé misky padaly. Přistoupil jsem k ní a tázal se: „Proč pláčeš, dívko?“
Vzhlédla ke mně, usmála se slzami a podala mi misku. „Odpusť,“ pravila, „hle, pokropila jsem tvůj opál slzou!“
„Slza tvoje, svatá děvo,“ odpověděl jsem, tuše již prorocky její osud, „scházela ještě této památce na veliké mučedníky lidstva!“
Hleděla na mne tázavě, nerozuměla mi.
„Co vynutilo tvoje slzy?“ ptal jsem se. Tu porosil se zrak její znovu.
„Po obřadu spěchala jsem z města v širé pole,“ odvětila za chvilku, „nádhera a sláva krušily mne k zemi. Pookřála jsem při pohledu na tiché háje, luka, lesy! V tom zazněl hlas zvonku z blízké vsi a srdce moje zachvělo se. Viděla jsem domek svého otce před sebou, zelený les kýval mi pozdrav, malá naše zahrádka pestřila se plná květů před mým zrakem, a duše moje plnila se touhou… Z sladkých myšlenek mých vytrhl mne dav lidí, byli to chudí venkované, poznali mne a plnili vzduch radostnými výkřiky, ale z druhé strany přicházeli králem vyslaní pánové, byli mou nepřítomnosť spozorovali a hledali mne. Bránili lidu, by ke mně nepřistoupil a vedli mne do města zpět. Tu klekla jsem před králem a prosila jej opět jako v domě: „Můj pane, jest dokonáno, co jsem vykonat měla, propusť mne nazpět k otci mému a k matce, chci doma opět ovce pást, jak jsem činívala a s matkou přísti za dlouhých večerů!“ Nepustil mne, zavázala jsem se, že zde zůstanu - a srdce moje puká.“
Hlava její klesla na prsa, pak vztýčila ji a hleděla snivě vzhůru k plápolající lampě.
„Já zemru!“ šeptala, „já nikdy více klidnou svoji vísku neuvidím a nepřijdu nikdy více k útulnému ohni na krbu otcovského domu!“
„Ano,“ zvolal jsem uchvácen prorockou vidinou, „ty zemřeš Johanno d’Arc, jest mučednické tvé smrti člověčenstvu potřebí! Utrhačství a nízké pomluvy, které jak mraky svatý tvůj zjev zastíní, budou smrtí tvojí rozptýleny jako mlha a obraz tvůj zazáří v neskonalé čistotě před zrakem budoucích pokolení!“
Stála přede mnou jak světice, nezachvěla se při slovech mých, věstících jí smrt, oko její zahořelo nadšeně.
„Zemru,“ šeptala, „zemru, staň se vůle boží!“
Po těch slovech zmizela a neuviděl jsem ji více, až v onen den, kdy vznešená jako žádný smrtelník, pevná jak žádný muž na popraviště kráčela. Viděl jsem nejvznešenější mučedníky lidstva umírat, ale tak jako její smrť, nedojala mne žádná. Vkročil jsem jí do cesty, když ji na hranici vedli, vrhl se jí s výkřikem bolesti k nohoum. Poznala mne, položila ruku na mou hlavu a pravila:
„Raduj se se mnou, kráčím do ráje. Ano, hlasy které ke mně mluvily, přicházely od boha, neklamaly mne!“
Ne, neklamaly tě, ty svatá děvo, neklamaly! Věčně památnou svou smrtí dokázala’s božský původ onoho vnitřního hlasu, který jest původcem každé velikosti, vnitřního onoho hlasu, kterého sobec neslyší a kterému všednosť nevěří…
*
Po těchto slovech klesl stařec k zemi, podepřel hlavu o sloup a mlčel dlouho. Dech jeho se krátil a myslil jsem, že již nepromluví, ale sebral ještě jednou síly své a zašeptal: „Vezmi opálovou misku, postav ji na nejvyšší vrchol nejvyššího horstva světa, by věčně nad člověčenstvem jak hvězda svítila. Není možná nad lidským pokolením zoufati, dokud patero těch nehynoucích jmen v něm zníti nepřestane“…
Stařec mlčel znova, otvor vedoucí v poušť plnil se bílou mlhou a zdálo se mi, že pět zářících stínů v tmavou síň jak paprsky luny vklouzlo. Stařec zašeptal cosi, oči jeho zajiskřily se a pak nehnul se více…
Vzal jsem opálovou misku z jeho rukou a pozvedl ji proti slunci… Zdálo se mi, že se šíří, že roste, klenula se nade mnou jak bílá obloha sáhající z východu na západ a patero sluncí zářilo z ní a svět plnil se oslňujícím světlem…
Tak sdělil jsem vám vše dle pravdy, co se se mnou událo, a loučím se s vámi s pozdravem. Jdu, abych vyplnil poslední vůli starcovu. Bůh buď mně i vám milostiv!

Julius Zeyer: Fantastické povídky / Na pomezí cizích světů